Neporazitelný Pirri - 1. část

Neporazitelný Pirri - 1. část

| Aktuality | Mateusz

Přinášíme Vám první část příběhu jedné z největších legend Realu Madrid a pohled do historie královského velkoklubu, který stojí za to si přečíst. 


Tak zaprvé, legenda. Především legenda. Un mito, jak říkávají takovým lidem Španělé. A až potom fotbalista. Fotbalista nezkrotný a připravený na všechno. Připraven položit život za jeden znak. Za jedny barvy. Za klub svého života, ve kterém strávil více než 30 let nejenom v roli hráče. Za klub, pro který se obětoval na hřišti i mimo něj. V dějinách fotbalu takových moc nenajdeme, nenajdeme totiž ani moc takových, co odehrálo v tom samém dresu 561 zápasů a vyhrálo v něm 15 pohárů – José Martínez Sánchez, protože o něm mluvíme, lépe známy jako Pirri. Žádné čísla ani statistiky nejsou schopny vyjádřit to, jak neobvyklou byl osobností – s životem plným fascinujících příběhů – o němž by měli psát knížky a prodávat je po tisících, měli by ho hrát v divadlech a ukazovat v televizních pořadech. Přitom nemůže počítat ani s pořádně napsaným článkem na Wikipedii, možná pár sumarizujících vět s čísly, ještě k tomu často chybnými. Je to velká škoda, že je dnes tento Španěl v Madridu tak trochu zapomenutou postavou, dokonce možná nechtěnou. Bojovná tvrdohlavost, množství úspěchů a neobvyklá historie by ho měly pasovat na stejnou úroveň s takovými legendami, jako byl Di Stéfano, Gento nebo Juanito. Bohužel, funkcionáři klubu ho často opomíjejí, když vyjmenovávají panteon největších hvězd při různých příležitostech a oslavách.

Je těžké určit přesný důvod, proč tomu tak je. Můžeme se jen domnívat, že jak to často bývá, tuto situaci zavinila politika a osobní strkanice a události, ke kterým došlo téměř před 20 lety. Pirri přeci nepatřil ke suitě Florentina Péreze, který na začátku tohoto tisíciletí přebíral vedení klubu, a byl jedním z mnoha pracovníků, kteří opustili loď Realu Madrid hned po tom, co ho převzal aktuální prezident. A možná je to proto, že ve stejné době unikl do novin jistý dokument, který byl určitě proti gustu mnoha hráčům týmu? Tak jako tak, není žádných pochyb o tom, že samotný fotbalový příběh Pirriho, který hrál v drese Realu s naprasklým ramenem, zlomenou klíční kostí, roztřískanou čelistí nebo 40stupňovou horečkou, by mohl posloužit jako scénář pro vysoko rozpočtový hollywoodský trhák a bezesporu zasluhuje na obrovské uznání od fanoušků. Ale o tom všem až za chvíli.


Ceuta. Malinké městečko ležící na africkém mysu tvořícím Gibraltarský průliv, ale nacházející se administrativně ještě ve Španělsku. S nepříliš vysokou horou Monte Hacho a Saharou, která vše pokrývá písečným pylem, co by kamenem dohodil. S množstvím dubů a akátů, které rostou téměř všude kolem. A taky s makrelami, kterými se zde živí den co den místní. Právě zde se narodil Pirri. Tady dělal své první kroky – ty nejdůležitější, ale taky ty fotbalové. V malinkém klubu CA Ceuta, který se do dnes toulá ve 4. lize, a jehož hráčům se neříká jinak než „Makrely“. Hrál zde až do své plnoletosti, a jak to v životě bývá, musel učinit první důležité rozhodnutí v životě. Tím bylo přestěhování se do Granady, kde měl především začít studovat, ale taky se připojit k místnímu fotbalovému týmu. Obě rozhodnutí nakonec měla na jeho život obrovský vliv.

Začal svou kariéru jako ofensivní záložník a jeho hra přitahovala pozornost mnoha fanoušků. Vše díky jeho produktivitě, silné střele, nebo schopnosti najít si ve vápně prostor a hrát skvěle hlavou. Santiago Bernabéu si nemohl nechat ujít takové příležitosti a v roce 1963 se ho rozhodl přivést s druholigové Granady do Madridu, v té době měl teprve 19 let. O mladíka se také hodně snažil Espaňol – dnes známý jako Espanyol – ale proti jeho transferu se nakonec postavil László Kubala, který byl tehdy hrajícím trenérem katalánského týmu. Zájem měla i Barcelona, ale tam nakonec taky uznali, že fotbalista s těmito rysy se jím do sestavy v tu chvíli nehodí. Teprve po letech všichni zjistili, jak velkou chybu udělali. Pirri tedy zamířil do Madridu, kde byly požadavky a ambice tak vysoké, jako nikde jinde – což se ostatně nezměnilo dodnes. Tehdy se nejvíce stavělo na tom být všestranným a vyběhaným. Nebylo až tak striktního dělení hráčů na útočníky či záložníky, dokonce i obránci museli často přiložit v útoku ruku k dílu. Achillovou patou nového hráče byla ze začátku především defenzivní činnost, ale hraní po boku mladých a stejně talentovaných hráčů z Madridu zapříčinily, že se fotbalový repertoár Pirriho rozvíjel zápas co zápas, dokonce tréning co tréning. Což samozřejmě neznamenalo, že by zapomněl na to, proč přišel do klubu na Concha Espina. Vždyť už v prvním přátelském zápase vstřelil dva góly, a pár týdnu na to se dočkal oficiálního debutu.

„Dokonale si to všechno pamatuji. Perfektní týden, nejdříve zápas s Barcelonou, a potom jsme hráli s Duklou Praha v Poháru Evropy. Dostal jsem od Puskáse číslo 10, protože o týden dříve byl vyhozen ze hřiště, a Felix Ruiz i Pipi Suárez byli shodou náhod oba zranění. Takže se to pro mě seběhlo všechno úplně dokonale. Pamatuji si, kdy jsem byl začtený do veršů Juana Ruize a najednou ke mně přišel Miguel Muňoz a řekl: «Chlapče, připrav se. Hrej tak, jak trénuješ, a vepředu dělej to, na co máš chuť». No a tak jsem to dělal. Musel jsme jenom krýt Chusa Peredu a věci se vyvinuly opravdu dobře“, vzpomínal po letech na své první vyhrané El Clasico, skončilo to 4:1. Tehdy ještě noviny nevycházely každé pondělí, takže se pozápasový report objevil teprve několik dnů po zápase v deníku ABC. A Pirriho výkonu si novináři všimli: „Královský tým disponoval v útoku charakteristickým pohybem a lehkostí Grossa, který každý den nabírá lepší formu, a také mladičkým Martínezem (pozn. red. – Pirrim), který má všechno, aby se stal velkým hráčem“. V následujících zápasech byl Španěl postupně stahován pořád blíž ke středu hřiště, i když se pořád moc rád pouštěl do útočných výletů. Jenže Pirri začal také dělat dojem svou ohromnou fyzickou zdatností a černou prací, kterou vykonával po celé šířce hřiště. Dnes bychom ho pravděpodobně nazvali záložníkem box to box. Konec konců, jeho útočné schopnosti způsobily, že má na kontě téměř stejný počet gólů jako nasbíral Paco Gento, a to byl přeci křídelník, občas i útočník.

Pirri si přál být Pirrim, ale na začátku mu v šatně i v celém klubu neřekl nikdo jinak než Martínez. Santiago Bernabéuovi se jeho přezdívka moc nepozdávala. On vlastně nebyl nikdy fanouškem přezdívek, preferoval, aby hráči používali své příjmení, což podtrhuje důležitost instituce jakou je Real Madrid. Stávaly se ale samozřejmě výjimky. Kromě toho se Presi obával, že by se nový hráč mohl fanouškům plést s Alberto Suárezem, kterému se začalo říkat Pipi. Náhoda dokonce chtěla, že v té době ovládly mediální prostor ve Španělsku dvojčata Pili a Mili, které vedly populární televizní pořad a hrály ve filmech. Starší kamarádi v šatně samozřejmě uměli využít situaci, a aby mladému ukázali své místo, dělali si z něj srandu a říkali mu Pili. Ale to netrvalo moc dlouho. Spoluhráči i prezident se velmi brzy přesvědčili o schopnostech tohoto mlaďoučkého hráče, který svou odvážnou hrou dokázal získat jejich srdce a náležitý respekt, i když nestál víc jak 200 000 peset, což je částka, za kterou dnes pořídíte možná tak dvacetiletého Passata, ale ne dvacetiletého talentovaného hráče. Osobnosti z klubu, spoluhráči, ale zejména fanoušci si velmi rychle zamilovali Pirriho a nikdo neměl pochyb, že si ho už nikdy nikdo nebude z nikým plést. V té době byl tento hráč totiž nepopsatelný. Byl prostě Pirrim.

„Zbožňoval jsem Pirriho. Měl jsem dojem, jako by to byl nadčlověk. Byl ztělesněním Realu a jeho oporou, jako dříve Di Stéfano nebo později Raúl. Ten chlap byl prostě velký, opravdový crack, bez přestávky běhal se zatnutými pěstmi. Byl něco víc, než jen hráč. Byla na něm vidět obrovská odvaha, chuť vítězit, odpovědnost... Skvělé bylo také to, že na hřišti zápas co zápas prostě nechával plíce“, vzpomínal svého času Vicente Boluda, který byl po nějakou dobu prezidentem Realu Madrid. A v tomhle pohledu na Pirriho není osamocen. Každá výpověď na jeho téma, kterou lze nalézt v archivních vydáních novin, vyznívá v podstatě stejně. Fanoušci, přátelé z šatny a dokonce i soupeři bylo plní obdivu pro hráče, který se nikdy nechtěl vzdát a na hřišti vždy ukazoval velké cojones, fanaticky bojujíc od první do poslední minuty. Konec konců patřil ke generaci, která přebírala štafetu po Alfredo Di Stéfanovi a spol., což samozřejmě vzbuzovalo velké očekávání fanoušků. Ale Pirri to všechno zvládl a stal se jednou z nejdůležitějších postav legendárního Realu Yé-Yé, který vznikl po odchodu legendárního Argentince do důchodu.

Real Madrid Yé-Yé? Pro ty, kteří nejsou obeznámeni, se může zdát samotný název dosti legrační, ale to není nic divného, protože samotná etymologie vzniku tohoto slova je zábavná. Na začátku 60. let po celém světě šílela Beatlemanie, a na prvních místech žebříčku hudebních hitparád se zrovna nacházel hit „She loves you“. Ženy křičely a muži mávali saky pokaždé co John Lennon a McCartney začínali písničku svým: „She loves you, yeah, yeah, yeah“. No a nebyli by to Španělé, kdyby si nepředělali anglické yeah, yeah na yé-yé, a dokonce vytvořili úplně nový hudební styl, který byl kombinací soulu, rhythmu a blues a popu. Marca tehdy využila příležitosti a zorganizovala focení s hráči Realu Madrid, kteří měli oblečení a paruky á la Beatles. Svět tehdy obletěly společné fotky Sanchise, Betancorty, De Felipeho, Pirriho, Velázqueze a Grossa. No a tímto způsobem vznikl Real Madrid Yé-Yé, který později dosáhl na šestý Pohár Evropy a sel strach na španělských hřištích, kde sbíral titul za titulem.

Osobní život Pirriho se zdál být stejně úžasný a aspiruje na scénář k filmu. Sezóna 1968/69 se chýlila ke konci a Real Madrid se už několik týdnu mohl radovat z mistrovství v lize, kde měl veliký náskok. Los Blancos prohráli tehdy jediný zápas – na půdě Elche v předposledním kole, kde už o nic nešlo. Bohužel, tak dobře se nedařilo na jiných bojištích. V evropských soutěžích vypadl Real už v listopadu, a v národním poháru vypadli po prohře s Atléticem. V Madridu se tehdy mohly soustředit na jiné věci. Když se blížilo léto, celé město žilo jen dvěma událostmi. Ženit se měl Pirri a Zoco. Společně vládli ve středu hřiště Realu Madrid a byli považování za opravdové fotbalové celebrity. Pro jejich charakter a chování je měli rádi na všech stadionech. Byli přáteli na hřišti i mimo něj, a když se mluvilo o Zocovi, vždycky se vzpomnělo i na Pirriho a říkalo se jim nerozlučná dvojka. Rozhodli se organizovat svatbu ve stejné době. Pirri si měl brát Soniu Bruno, a Zoco Marii Ostiz.

María Ostiz byla slavná zpěvačka a autorka textů. Krásný hlas, kytara na kolenou a sladké písně, které všem zpříjemňovaly život. Při tom byla hodně religiózní, v podstatě stejně jako Zoco. Potkali se náhodou v Barcelona, Marii se líbilo, jak velkým gentlemanem Zoco byl. V tom stejném čase poznal Pirri svou lásku, Soniu Bruno, na akci organizované Pueblem, což byl nejslavnější deník té doby, který uděloval spoustu různých cen. Seděli u jednoho stolu, byli si sympatičtí a začali spolu mluvit. A bylo to. Sonia Bruno se ve skutečnosti jmenovala María Antonia Oyamburu Bruno, ale používala pseudonym. Byla modelkou a později také slavnou herečkou. Byla ideálem ženské krásy. Ofinka, krásné oči, překrásný úsměv a nejlepší minisukně v celém Španělsku. Pro dámy to ještě nebyla doba na tak odvážné odhalování částí jejich těl, ale ona byla jednou z prvních, která to dělala bez větších skrupulí.

Santiago Bernabéu pozorně sledoval oba románky, a zejména ten Pirriho. Prezident měl velmi vojenskou vizi fotbalu a svazky, ve kterých si fotbalisté vybírali ženy z šoubyznysu, se mu zdály nebezpečné. Měl pocit, že láska vede k takové matné romantice ve špatném smyslu slova. Názory hýřili i fanoušci, kteří hlasitě komentovali obě situace a často sdíleli názor prezidenta. Ten byl toho názoru, že jedinou slavnou osobou v domácnosti by měl být fotbalista. Nakonec ale všechno mělo šťastný konec. Zoco si vzal Maríu téměř v tajnosti na zámku v San Javier, kde také strávili měsíc na líbánkách. Na oslavě nebylo ani dvacet lidí. Nejdříve to chtěli uskutečnit na její narozeniny 8. června, ale kněz je upozornil, že to je sobota a bude zde spoustu lidí, kteří je můžou poznat. Cenili si soukromí nade vše, vzali se nakonec o dva dny později, v pondělí. Ona měla skromnou bílou sukni a on perfektně padnoucí černý oblek.

Oslava Pirriho a Sonii vypadala úplně jinak. Na svatbě byly stovky lidí, v tom všichni hráči Realu Madrid a nejdůležitější osoby ze světa filmu. Čumilové dokonce vylézali na stromy, aby mohli něco zahlédnout, a na celou akci dohlíželo spousty policistů. Sonia na sobě mela originální svatební minisukni a Pirri si oblékl elektrizující modrý oblek s barevnou kravatou. Byla to svatba, která obletěla titulky všech populárních novin a časopisů. Byl na ní i Bernabéu, který pogratuloval novému manželskému páru, držíc v ruce jeho neoddělitelný element – cigáro. Daroval jim lednici do nového domu. Jejich líbánky také trvaly měsíc, ale lišily se od těch Zoca a Mariy. Pirri a Sonia vyrazili na cestu po celé Evropě, navštěvovali památky a váleli se po plážích ve Francii, Itálii, Jugoslávii, Řecku a Turecku.

Mariá Ostiz dál nahrávala písničky, ale omezila své televizní a veřejná vystoupení. Sonia opustila film a už se do branže nevrátila. Ani dnes nechce sledovat své staré filmy a je radši, kdyby se na ně nedívaly ani její děti. Samozřejmě nezahodila kariéru herečky ze dne na den a po určitou dobu pokračovala ve své kariéře, ale pokaždé, když se objevovala pikantní scéna nebo filmový polibek, někdo zakřičel: „Pozor, jde Pirri!“. Jednoho dne obletěl Španělsko šílený drb, že Sonia porodila černého syna. Byla to jedna z těch urban legends, která se šířila nebývalým tempem. „Ano, přísahám, sestřička co byla u porodu zná mou sestru a řekla jí to“. Samozřejmě v tom nebyla žádná pravda, ale ukázalo to, že svazek dvou slavných lidí nebyl ani tehdy lehký. Oba to ale dokázali vydržet a dnes spolu mají tři syny a sedm vnoučat. Ale vraťme se do doby, kdy ještě Pirri kopal do míče.

Jako nejlepší příklad jeho obětavosti pro tým a jeho neústupnosti ať vám poslouží události, které se odehrály 21. května 1971. Toho dne museli hráči Realu Madrid opakovat finále Poháru vítězů poháru, který organizovala UEFA. Tehdy ještě nikdo nebyl názoru, aby se kopaly penalty po tom, co první finále skončilo nerozhodně. Regule nařizovaly rozehrát další zápas, a to co nejdříve na tom samém stadionu, čili v řeckém Pireu. Problém byl v tom, že ty samé regule nařizovaly nastoupit oběma týmům v těch samých sestavách, a Pirri se v prvním zápase s Angličany zranil. Praskla mu ramenní kost, ale Pirri byl schopen vydržet na hřišti až do posledního hvizdu. Kromě toho se to vše událo dva dny před odvetným zápasem. O nějakém účinném léčení nebyla řeč, nikoho tehdy ani nenapadlo hledání nějakých právních kliček a mezer v pravidlech, jak se ze situace dostat třeba přesunutím zápasu o pár dnů později.

Několik hodin před finále si všichni kladli jedinou otázku: „Co bude s Pirrim?“ Celý tým měl starost o zdraví svého budoucího kapitána, jehož pohyby rukou byly omezeny na naprosté minimum a každý dotek způsoboval obrovskou bolest. Dnes by žádný trenér neriskoval zdraví svého hráče, ale tehdy, před více jak 40 lety, panovaly ve fotbale úplně jiná pravidla. Kdyby taková pravidla panovala dnes, Real by asi začal zápas v deseti, odevzdali zápas kontumačně nebo provedli střídání hned v první minutě. Něco takového ale nemohlo projít přes pýchu a ambice Pirriho, který začal utvrzovat lékaře, že ho nic nebolí. Měl obrovskou chuť hrát. Prostě si vzal hrst tabletek, zatnul zuby, ruku si nechal zafačovat obvazem a hrál od první do poslední minuty. Ani ve snu ho nenapadlo, že by opustil hřiště dřív, třeba za příznivého výsledku.

Real prohrál 1:2, ale pro madridismo to v ten moment nebylo tak důležité. Nejdůležitější byl heroický výkon Pirriho, který ukázal, že šlechetnost je vlastnost, která nevymřela. Fotbalista se stal vzorem pro jiné, vzorem mužnosti, neústupnosti a bojovnosti, téměř jako gladiátor co se nebojí žádné výzvy, ale přitom bude vždy dodržovat všechny morální zásady, které mu byly vštěpeny. Jistými učiteli byli v tomto ohledu vždy starší hráči, kteří se snažili takový přístup vštěpit mladým. Jednou sám velký Alfredo Di Stéfano řekl Amancio Amarovi: „Přicházíš do Realu Madrid. Abys mohl nosit na hrudi tenhle znak, Galicijče, tvůj dres musí přetékat potem. A na to nikdy nezapomeň“. Dnes to může vyznívat jako prázdná fráze, ale tehdy neexistovali vychytralí agenti ani hráčům v hlavách nelítaly myšlenky na miliony či slávu a reklamní spoty. Vždyť dresy tehdy ještě nedělal ani Adidas nebo Nike. Počítalo se jen to, co si po sobě zanechal na trávníku, nic víc.

Hra s obvázanou rukou nebyla pro Pirriho žádná novinka. Téměř stejný příběh ho totiž potkal už o nějaký čas dříve. 11. července 1968 se měřil Real Madrid s Barcelonou ve finále tehdejšího Copa del Generalísimo, předchůdci dnešního Copa del Rey. Zápas se hrál na Bernabéu a do dějin se zapsal jako „finále flašek“. Real prohrál po vlastním gólů Fernanda Zunzuneguiho, ale to co se dělo na trávníku vytáčelo do ruda celý stadion. A to vše kvůli do dnes dobře známému problému - naprosto fatálnímu výkonu rozhodčího. O tom, komu stranil Antonio Rigo tehdy nebylo ani trochu pochyb. Nejdříve neodpískal dvě jasné penalty na Amanciovi a Sereniovi. Ušetřil také jednoho hráče Barcelony, který dohrál Amancia bez míče. V reakci na to fanoušci na stadionu nesnesli pohled na katalánské hráče, kteří slavili na jejich domovském stánku, a na hřiště začaly lítat desítky ne-li stovky skleněných flašek. Rozhodčí Rigo odcházel z Bernabéu pod ochranou policejní eskorty, která ho dovedla až do dveří letadla na letišti Barajas. Novinář Marcy tehdy ve svém článku udělil rozhodčímu za svůj výkon nejnižší možnou známku. Samotný rozhodčí později ubezpečoval, že není a nikdy nebyl fanouškem Barcelony, ale že po tom co se přihodilo bude už navždy antimadridistou.

„Reakce fanoušků byla způsobená tím, jak Rigo pískal. Nedovolil nám ani dostat se z naší poloviny. Pískal ofsajd při každém našem protiútoku, soupeři nás okopávali i po hlavách a on nedělal nic. Pirri skončil se zafačovanou rukou, vždyť to byla katastrofa...“, vzpomínal po letech střelec jediné braky zápasu. Samotný Pirri byl už ve 38. minutě zápasu brutálně faulován Gallegem a zranil se. V dnešní době by pravděpodobně hráč na jeho místě opustil hřiště na nosítkách a poté byl převezen do nemocnice. Španěl se ale v šatně vzepřel, že zápas dohraje. Nastoupil na druhý poločas a hrál do konce, více jak 50. minut.... se zlomenou klíční kostí. Tohohle chlapa nemohlo nic zastavit. Přitom to nebyl jediný problém, se kterým se v tom zápase musel vypořádat. Před finále se nachladil a v ráno zápasu měl 40stupňovou horečku. Lékaři mu samozřejmě nedoporučovali hrát: „Nedovolíme ti to, vždyť nevydržíš ani 5. minut“, říkali. Ale pro Pirriho to nemělo význam, spíše ho to motivovalo se vzepřít. Jako by se myšlenkami spojil se všemi hippies, yippies a skippies, kteří tehdy všude bojovali proti všemu a všem. No a tak i skrze horečku, i skrze zlomenou klíční kost šel a odehrál zápas. A vydržel víc jak 5. minut. Hřiště sice opouštěl vyčerpán tak, že se ledva držel na nohou, ale hrdý. Nikdy na sobě nedal najevo, že by se mohl vzdát, a přitom bolest, kterou prožíval, musela být hrozná.

Historie sportu ukazuje, že k podobnému sebeobětování byli připraveni jen výjimeční jedinci. Michael Jordan ve finále NBA, Justyna Kowalczyk během olympiády nebo dříve Bert Trautmann, který hrál se zlámaným krkem. Občas takové vzepření přináší ovoce ve formě zlatých medailí a vítězství, ale většinou jde hlavně o překonání vnitřních bariér každého jedince a výhrou se samým sebou. Postoj Pirriho samozřejmě nemohl nikomu uniknout. Právě naopak. Španěl dostal ocenění, jaké ještě nedostal nikdo nikdy předtím v historii klubu. Santiago Bernabéu byl tak uchvácen jeho výkonem, že pro tuto příležitost vytvořil nové ocenění – La Lauredu. Třpytivý odznak, který má tvar klubového znaku, je obtočen laurovými listy, a měla patřit do rukou jen těm sportovcům, kteří dokázali podat neuvěřitelný fyzický i lidský výkon během zápasu nebo kariéry. Pirri byl první, který měl tu čest ji nosit. O výjimečnosti této ceny svědčí to, že v budoucnu jí dostal jen Goyo Benito, a před několika lety funkcionáři klubu uznali, že si jí nezaslouží ani Raúl.

Dalo by se říct, že bolest byla celoživotním parťákem Pirriho, možná i přítelem, který ho dokázal novým impulsem přinutit k odhodlání bojovat za každých okolností. Když 5. července 1975 Los Blancos opět nastupovali ve finále Španělského Poháru – kde o rok dříve roznesli Barcelonu 4:0 – proti Atléticu, fanoušci mohli jen spekulovat, co se opět stane hrdinovi tohoto příběhu. No a odpověď přišla brzy. Pirri byl v tom zápase jak býk na plaza de toros, který v dálce uviděl toreadora s červenou plachtou. Bojoval o každý míč, šel do každého souboje, schytával ránu za ránou, až nakonec po jednom zákroku padl na trávník a několik dlouhých sekund se nehýbal s tváři skrytou ve dlaních. Když se konečně postavil, všichni na něj koukali s vyděšením. Pirri totiž vypadal, jako by právě místo fotbalového zápasu prodělal několik kol v boxerském ringu s Muhammadem Alim, který právě ten rok sel strach mezi všemi svými protivníky. Na jeho tváři se objevila obrovská podlitina, všude byla krev a kdyby si odplivl, nejspíš by mu vyletělo několik zubů.

Rychle přispěchala lékařská pomoc a nemusel jste být velkým expertem medicíny abyste viděl, že Pirri měl zlomenou čelist. Ale vůbec nikdo se ani nesnažil mu říct, že by měl opustit hřiště. Nešlo o to, že by je to nenapadlo, ale o to, že to kvůli Pirrimu nemělo cenu. Věděli, že zrovna on vydrží celý zápas do konce. A přesně tak se i stalo, i když po finálním hvizdu a prodloužení byl stav 0:0. Naštěstí se od zápasu v Pireu stihly změnit pravidla a Real nemusel nastupovat k dalšímu zápasu, šlo se rovnou na penalty. Přirozeně jednu z nich kopal Pirri a nemýlil se. Jediným z týmu Madridu, který se netrefil, byl Del Bosque, ale to nemělo na výsledek žádný vliv, protože své pokusy neproměnili taky Irureta, Salcedo a Bezzera. Hráči královského klubu tak opět přebírali cenu z rukou generála Franca, a Pirri měl dvojnásobnou radost. Tentokrát jeho sebeobětování přineslo vytouženou trofej. Novinář ABC napsal ve svém pozápasovém reportu na téma Pirriho toto: „Pirri má za sebou hodně velkých zápasů na mnoha pozicích, na kterých byl nucen hrát, ale jeho výkon jako libero byl ve finále ukázkovou lekcí techniky, taktiky, strategie, kreativity, ale také obrovské síly a vytrvalosti“. Nic víc asi není třeba dodat.

Victoria pírrica, Pyrrhovo vítězství, se stalo rychle slovním obratem, který fanoušci Realu brzy začali spojovat s jejich oblíbeným hráčem. Souběžnost jmen byla až moc podobná, aby ji nevyužili. Pro madridismo bylo vítězství, které se pojilo s velkým úsilím, synonymem k jejich hrdinovi. Synonymem Pirriho, kterému bylo jedno kolik utrží na hřišti ran a úderů, protože to nejdůležitější bylo vítězství a obětování se pro klub, který celým srdcem miloval. Úspěchy, při kterých byly dresy či sportovní oblečení fotbalistů a sportovců nasáknuty potem, slzami a také krví se staly pro Španěly jednoduše pirrismem.

Pirri vyhrál v Realu Madrid deset ligových titulů (1964/65, 1966/67, 1967/68, 1968/69, 1971/72, 1974/75, 1975/76, 1977/78, 1978/79 a 1979/80), čtyři národní poháry (1969/70, 1973/74, 1974/75 a 1979/80) a také jeden Pohár Evropy (1965/66). Dnes by byl pravděpodobně jedním z nejvíce titulovaných hráčů Realu Madrid v dějinách, ale je nutné si uvědomit, že tehdy neexistovaly tak snadné kousky považované za rovnocenné trofeje, jako je Superpohár Španělska nebo Evropy. S nimi by byl Pirri ještě výš. Hlavní město Španělska se rozhodl opustit v roce 1980, do té doby byl stále neoddiskutovatelným členem základní jedenáctky, i když měl už 35 let. Rozloučení s Realem pro něj ještě neznamenalo konec fotbalové kariéry. Pirri si vybral trochu exotiku a vydal se hrát do mexického Puebla. Ale v Madridu na něj samozřejmě nezapomněli. Neuběhl ani rok od jeho odchodu a Luis de Carlos, který převzal štafetu po Santiago Bernabéuovi, se rozhodl, že je třeba náležitě uctít památku hráče, který pro Real udělal tolik. Pirri se dočkal rozlučkového zápasu, a den před zápasem prezident klubu dal jasně najevo, že „málo kdo si zasloužil na takové uznání, jako Pirri“.

A tak 15. května 1981 praskal stadion ve švech jako při velkých zápasech, a lístky z tohoto utkání jsou dnes považovány za jeden z cenných kousků fotbalových sběratelů. Na tribunách bylo téměř 90 000 lidí, kteří přišli s jediným cílem – vzdát hold a ještě jednou obdivovat hráče, kterému tleskali víc než dekádu. Výjimečnost celého zápasu ať podtrhuje fakt, že na hřiště Santiago Bernabéu vyběhly dvě mužstva, jejichž dres nosil Pirri celé roky – Madridu a španělské reprezentace. A i když ho mnoho lidí vinilo za vypadnutí z mistrovství světa v Argentině a po španělsku stále kroužilo spoustu spekulací o tom, co se stalo na týmovém srazu v Buenos Aires, ten den nebyl nikdo, kdo by mu netleskal. Toho dne měli všichni před očima Pirriho – válečníka, Pirriho – kapitána, Pirriho – jednoho z největších fotbalistů, jakého mohli kdykoliv vidět. Všichni už zapomněli na fatální zápas s Rakouskem a na válku mezi reprezentanty a trenérem Kubalou, která se odehrála v roce 1978. Tím samým Kubalou, který o dost let dřív přehlídl obrovský talent Pirriho a nechtěl ho do týmu Espanyolu.

Samotný zápas skončil výsledkem 1:1 a Pirri se po něm se slzami v očích loučil s fanoušky, kamarády z týmu i trenéry, které ten den pozval na Bernabéu aby vyjádřil vděčnost každé jedné osobě, která měla vliv na jeho život. Zajímavostí je, že to byl jediný zápas španělské reprezentace, který nebyl vysílaný v žádné televizi, o co měl poprosit samotný hrdina večera. Bylo to prý proto, aby se každý, kdo se dostal na stadion, cítil výjimečně. Pouze oni byli svědci toho, jak Pirri naposled běhal po domovském trávníku v bílem dresu...

 

Pokračování příště. Můžete se těšit na život Pirriho po konci kariéry, jeho funkcionářské období v Realu Madrid i neslavný unik dokumentů do novin, který tehdy rozzlobil spoustu hráčů prvního týmu.

Zdroj: Mateusz Wojtylak, realmadryt.pl

Komentáře

adriano213
adriano213

Velmi paradny članok hat A mozno bude raz SR zvažovany kandidat na La Lauredu ,mozno smile

Mateusz
Mateusz

Tak pokud jde o krvavé šrámy, tak podle mě by klidně mohl soutěžit i CR a to jak rozhodl zápas s rozbitým okem: https://www.youtube.com/watch?v=iHbczqn4v8I

Každopádně na zlomenou čelist nebo prasklé kosti to nemá, je to prostě neuvěřitelné.. hat

adriano213
adriano213

Nechcem ta opravovat ale ten zapas rozhodol Morata cca v 85 minute golom hlavou smile ale ano CR si taktiez vytrpel, ale SR a jeho bojovnost a oddanost klubu je a bola vacsia ako u CR smile

PDReal
PDReal

Osobne si kyslim, kedze sa ma jednat o cenu za "neuveritelny fyzicky i LIDSKY vykon", tak simulant Ronaldo ci rekorder v pocte cervenych Sergio asi nemaju narok na toto ocenenie smile

Zbyněk Hlávka
Zbyněk Hlávka

Simulant, zase nepřeháněj.... Když byl mladší, tak ano, ale čím byl starší tak toho bylo méně.

PDReal
PDReal

Tak mohol som to rozvit do par viet ale ide mi len o podstatu, keby to bolo len o fyzickom povedzne ze Ronaldo mal sancu jeho vykony a to ako na sebe maka celu karieru si naozaj zasluzi respekt, ale ta odvratena tvar dnesneho futbalu sa aj unho podpisala dost vyznamnou mierou

Zbyněk Hlávka
Zbyněk Hlávka

Jenže každá doba je jiná a dneska je simulování součástí fotbalu a nikdo s ním nic nedělá. Když by jsi bral lidské výkony, tak ty měl taky mnohokrát byl nezdolným leadrem teamu, který nechtěl prohrát a dotáhl svůj tým k vítězství.

Gristo
Gristo (upraveno: )

Pokud by se začalo tvrdě trestat (nemyslím zrovna finančně, ale třeba stopka na několik zápasů), tak by to podle mě časem vymizelo...

Zbyněk Hlávka
Zbyněk Hlávka

Změnilo a se zavedením videa by to bylo jednoduché a nemuselo by to být ani zpětně. Jenže, kde není vůle, není cesta. Já z toho mám někdy pocit, že to UEFA ani nechce, protože i negativní reklama je reklama.

Mateusz
Mateusz

já pláču na toto téma už víc jak 10 let, včetně toho jak jsem měl xkrát nervy na Ronalda a každého, kdo simuloval jak holka. Tresty, pozápasové stopky, POKUTY OD KLUBU za zneuctění dresu.. takhle bych to řešil já, ale ve fotbale to je prostě asi nemožný..

Zbyněk Hlávka
Zbyněk Hlávka

Trestat vlastní hráče thinking No chtěl bych vidět, jak by madridismo nadávali, jak by jsi třeba posadil CR7 před důležitým zápasem. Kluby k tomu nikdy nepřistoupí, to musí přijít z hora.

Mateusz
Mateusz

V hokeji za nesportovni chovani bezna vec... proto je taky v kulture sportu fotbal hodne nizko, kdyz toho kluby nejsou schopny..

Zbyněk Hlávka
Zbyněk Hlávka

Taky se ve fotbale točí úplně jiné peníze. Já jsem jednoznačně za tvrdé tresty, protože jestli chce UEFA hlasat "no racism", "no hate", pak tolerování simulování je plivnutí do tváře všem fanouškům. Je strašně špatný příklad pro mladé, když jezdím s mladým po zápasech a vidím, jak už někteří to teď zkoušejí a spousta trenérů mlčí vomit

PDReal
PDReal

Tak samozrejme ale nie kazdy to robi tak casto, aj to ako vzdy trucoval a rozhadzoval na zemi rukami. Ja prosto tuto jeho stranku neviem prehliadnut. Bolo toho pre mna extremne vela a prave preto som ho nikdy nemal rad napriek tomu ze na druhej strane som obdivoval jeho vplyv na tym a to nie len stovky golov ale i spominane liderstvo ked sa nedarilo... Bohuzial ako vravim ta druha temna stranka je prilis vyrazna a prislo mi ze tym hadze zle svetlo na cely tym ... Skratka napriek tomu co vsetko CR u nas dokazal a do historie sa pravom zapisal tucnym pismom, mu tato trofej podla mna nebola udelena spravne unsure

Zbyněk Hlávka
Zbyněk Hlávka

Rozhazoval rukama, já ti na to napíšu, že byl nasrany protože moc chtěl, chtěl dál a dál a táhnout tým (i sebe samozřejmě). Nedávno se o něm moc pěkně vyjádřil Dybala, že lidi si o něm myslí, že je nafoukaný sobec a on že je ve skutečnosti pravý opak. Chápu, že jsou lidi, kteří obecně nemají rádi, lidi typu CR7. Ale psát u něj o temné stránce, mi přijde moc. I u Pirriho můžeš říct, že byl sobec když nešel ze hřiště se zlomenou čelistí.

PDReal
PDReal (upraveno: )

to ti povedia spoluhraci aj o Neymarovi, Suarezovi a dalsich ... ja tu nechcem zbytocne pitvat Ronalda, ale ze je sobec je snad jasne(bavime sa o futbale nie o beznom zivote) ... na druhej strane mozno by nic nedosiahol keby taky nebol, pretoze on neni uplne typ ktory mal skratka talent, on si vsetko vydrel a nebyt tychto jeho "negativnych" vlastnosti mozno by nemal taku silnu volu aby sa udrzal na tej ceste sebazdokonalovania ... to sobectvo by som prehryzol, mne skor vadia tie veci okolo simulovania a toho placu vzdy ked mu to nevyslo, k tomu rozhadzovaniu rukami, neviem ako si myslel tiahnut tym, ja som mal na mysli prave to ked padol na zem a rozhodca mu nato neskocil, vacsinou este chvilu sedel a nadaval smile ... prosto toto nerad vidim v nasom drese ... po jeho odchode takychto prejavov vyrazne ubudlo ... to je cele, CR je skvely hrac, azda najvacsi profesional co sa tyka pripravy, takisto vyborny co sa tyka motivovania spoluhracov, to vsetko by mu mohlo nahravat ale po ludskej stranke (na ihrisku) skratka nieje vhodny kandidat na taketo ocenenie podla mojho nazoru smile

Zbyněk Hlávka
Zbyněk Hlávka

Já chápu, přesně o jaké "scény" ti jde, někdy to byla simulace, někdy byl oprávněně nasraný, protože si řekněme, že v posledních letech se na něj prostě fauly nepískaly (jaký kontrast s Messim) a jindy tím presentoval tu nasranost sám na sebe, že něco pokazil. Mě tím taky někdy lezl na nervy, ale jestli jen toto by mělo rozhodnout o tom zda ho odcenit či ne thinking Nevim....

Real Siempre
Real Siempre

To, ze nechtel jit ze hriste se zlomenou celisti, neni sobectvi, ale kus cireho blaznovstvi (mysleno pozitivne) a obrovske vule. Za me v poradku, ze tu cenu nikdo dalsi neziskal.

Zbyněk Hlávka
Zbyněk Hlávka

Je to i částečně sobectví, protože svůj zájem (i když dobrý), postavil nad zájem klubu. Protože co můžeš odehrát se zlomenou čelistí.

Real Siempre
Real Siempre

Neboj, ze kdyby tam mel trener nekoho lepsiho, ze by ho nestahnul.

Zbyněk Hlávka
Zbyněk Hlávka

Tak jestli to chápu správně, tak byl ze hřiště neodvolatelný.

Mateusz
Mateusz

Máš pravdu smile byl to morata na 2:1

Zbyněk Hlávka
Zbyněk Hlávka

hat opět výborná práce. I na dálku autorovi do Polska. thumbsup

Mateusz
Mateusz

Díky díky a ano, největší zásluhy patří mému jmenovci z portálu rm.pl, který je samozřejmě autorem, ne já smile

PDReal
PDReal

Super clanok thumbsup

Real Siempre
Real Siempre

Neskutecny clanek! Paradni prace, respekt hat

LosMerengues
LosMerengues

Výborný článok. Ani si neviem predstaviť, čo všetko ešte musel po odchode z Realu zažiť aby z toho bola aj ďalšia časť článku. smile

Mateusz
Mateusz

Působil v různých funkcích skoro dalších 20 let :) myslím, že to bude pro hodně z vás fajn pohled už na námi blíže známou historii 90. let a dál, hlavně Pirriho názory na hráče se ukázaly trefné :) Jen se bojím, že kvůli te zkur*ené škole a práci (ze které ted pisu :D ) tak dlouhý článek chvíli potrvá zas :D

LosMerengues
LosMerengues

Nevadí, na dobré si radi počkáme. smile

Milánek
Milánek

Nevadí, dva tři dny si klidně počkáme redface biggrin

Mateusz
Mateusz

frightened TÝdny spíš kuci.. lol

Real Siempre
Real Siempre

thumbsup spravne, je potreba lidi trochu tlacit biggrin

Real Siempre
Real Siempre

Neber to zle, to vis, namlsal jsi nas, tak ted chceme vic! biggrin

Mateusz
Mateusz

vše bude, ale nejdřív musí být hotový můj návrh výzkumu k diplomce.. biggrin věř mi, že bych mnohem raději četl a psal o Realku, to jooo... wink

PuschKing
PuschKing

Pecka Mateusz, toto sa mi dobre číta. Určite pokračuj thumbsupsmile

Laura
Laura

Perfektný článok thumbsup

Pro psaní komentářů se prosím přihlašte.