Didi

Didi
Datum narození: 8.10.1928
Místo narození: Rio de Janeiro
Datum úmrtí: 12.5.2001 (72 let)
Národnost: Brazílie
Pozice: záložník


"Pokud šlo o přihrávky, byl Didi nedostižným géniem," prohlásil jednou samotný Král fotbalu Pelé. Kdo jiný by to měl vědět lépe? Vždyť to byl právě Didi, kdo Brazílii jako hlavní tvůrce hry dovedl ke dvěma titulům mistra světa. Jeho jméno přitom dnes není již tak známé. Každý zná Pelého či Garrinchu. Nic proti nim, oba to byli fotbalisté od Boha, na Didiho by se však nemělo zapomínat. Připomeňme si tedy jednoho z nejlepších záložníků v dějinách nejkrásnější hry...

Waldir Pereira, jehož fotbalová veřejnost znala pod jménem Didi, se narodil 8. října roku 1928 na předměstí Ria de Janeira, v oblasti zvané Campos dos Goytacazes. Jako malý chlapec vyrůstal ve velmi obtížných sociálních podmínkách. Rodiče pracovali za pár dolarů, otec jako dělník v továrně, matka jako uklizečka v jednom stravovacím podniku, přičemž domů chodili až večer. Didi tak trávil mnoho času bez rodičů, byl odkázán na péči tety a babičky. Náplní života se mu stal fotbal. Podobně jako většina slavných Brazilců začínal na malých pláccích Ria, kde soupeřil s kamarády v každodenních pouličních bitvách.

Ty příběhy znějí jako pohádka, málokdo se však umí vžít do těžkých podmínek začínajících fotbalistů v Brazílii. Životní cesty všech bývají podobné. Začátky na předměstí, postupné prosazení se v některém z klubů Ria, a pak rychle do Evropy. Jak to zní jednoduše... Jednoduché to však rozhodně není. "Stálo mě to velké úsilí a mnoho sil, než jsem se vymanil ze začarovaného kruhu toho kriminálního světa," vzpomínal Didi. Rio de Janeiro platilo a dodnes platí za rizikové město. Předměstí a periferie města samby jsou plná zločinců, používání střelných zbraní je běžným pořádkem, neexistuje snad rodina, kde by doma neměli aspoň jednu pistol. Na co? Pro jistotu... Rodiče o něj měli strach. Přece jen, po ulicích města se pohybovali nebezpeční lidé, kteří by si s jednou obětí navíc jistě nelámali hlavu.

Z fotbalového hlediska však malý Didi vyrůstal v dobrých podmínkách. Tím, že se neustále pohyboval ve fotbalovém prostředí mezi kamarády, toužil všem dokázat, co všechno umí, a právě to jej nutilo k ještě větší píli. Přirozená touha, předvést se, Didiho nutila ke stále dalšímu a dalšímu individuálnímu tréninku. Didi se vše musel naučit sám. Jednu vlastnost měl k dobru - ohromný talent. Již jako školák vynikal nevídanou předvídavostí a citem pro hru. Navíc vše podtrhoval báječnou technikou, milimetrovými pasy i kontrolou míče. Jeho místo bylo ve středu zálohy, odkud dirigoval hru celého týmu. Když bylo třeba bránit, bránil, naopak když bylo třeba zaútočit, perfektně vyvezl míč a přesně jej poslal do běhu spoluhráči nebo vystřelil. S touto výbavou o něj projevilo zájem mužstvo Sao Cristóvao. Bylo mu pouhých patnáct, přesto v týmu zastiňoval o hodně starší spoluhráče. Tehdy však Didi bral fotbal spíše jako zábavu, než možnou příležitost k živobytí. Po roce se stěhoval do jiného klubu z Ria, Industrial. Ani tam dlouho nevydržel. Po pár měsících, kdy měl neshody s trenérem, zamířil do Ria Branca, což je další klub z města karnevalu.

Po několika zápasech juniorského výběru však znovu šel o dům dál. Sice hrál, sám ale cítil, že to pořád není ono. Jeho potenciál byl větší, a trenéři to nechtěli pochopit... Další dvě zastávky se jmenovaly Goytacaz a Americano, oba kluby jsou opět z Ria. Je to až k neuvěření, kolik těch klubů v Riu je. A to ještě nejsme u těch nejslavnějších... Druhé zmiňované, Americano Rio de Janeiro, se stalo Didiho prvním seniorským týmem. Šest klubů během dvou let vystřídal nadějný mladík na počátku kariéry, z toho pět jich je z Ria... Ani v Americanu ale dlouho nevydržel, po roce odešel změnit prostředí nejen fotbalové, ale i společenské. Zájem projevil klub Lencoense ze Sao Paola. Toto angažmá trvalo dva roky, což by se dalo označit takřka za zázrak. Z počátku to vypadalo slibně, Didi měl důvěru trenéra, pravidelně nastupoval, postupně však ztrácel půdu pod nohama, čemuž napomohlo angažovaní jiného tvůrce hry. Didi byl z klubu vypoklonkován. Musel se znovu stěhovat, kam jinam než do zpět do milovaného Ria, tentokrát do celku Madureiro. Délka nového angažmá? Jedenáct měsíců... Že už to je nudné? Ano je, ale nezoufejte, pomalu se začínají zvedat obrátky...

Po sezoně v Madureiru přišla klíčová nabídka. Pro změnu opět z Ria, tentokrát to však nebyla obyčejná nabídka: smlouvu předložil slavný klub Fluminense, a to je jiná káva. Didi byl nadšen. Konečně si mohl zahrát nejvyšší brazilskou ligu. V mužstvu našel přesně to, co potřeboval. Hra se točila kolem něj, byl to on, kdo dirigoval spoluhráče. Stala se z něj prodloužená ruka trenéra. Ještě mu nebylo ani dvacet dva, když se mu povedlo něco, zač by celou kariéru vyměnil nejeden Brazilec - vstřelil první gól na nově otevřeném megastadionu Maracaná. Tehdy ještě nemohl vědět, jak slavným se domovský stánek několika klubů z Ria (včetně Fluminense), stane. Psal se 15. červen 1950, když se Didi trefil. Jeho jméno je dodnes vyryto na pamětní desce před stadionem...

Fluminense tehdy zažívalo skvělé časy. Rok po otevření Maracaná klub slavil mistrovský titul, strůjcem triumfu nebyl nikdo jiný než Didi. Vypadalo to, jako kdyby vítr nadzvedl míč do výše a nechal ho pomalu padat jako suchý list. Omyl, to jen přihrával černý čaroděj - Didi. Byly to právě přihrávky, které ho navždy zapsaly do kronik nejen brazilského fotbalu.

Netrvalo dlouho a stal se stálým členem základní sestavy brazilského národního týmu. Na domácí světový šampionát v roce 1950 sice ještě nominován nebyl, o čtyři roky později si však Kanárky bez něj už nikdo nedovedl představit. V základní skupině se Brazílie měla utkat s Jugoslávií, Mexikem a Francií. Na favorizované Selecao v prvním zápase čekalo Mexiko. Výsledek jen potvrdil zřejmou převahu Brazilců, kteří soupeře rozdrtili v poměru 5:0. Jeden z gólů zaznamenal skvělý Didi, který hru řídil. V dalším, o poznání vyrovnanějším, utkání se Brazilci střetli s Jugoslávií, s níž se rozešli smírně 1:1. Opět se trefil Didi. Podle tehdejší struktury turnaje hrál ve skupině každý tým jen dva zápasy podle losu, žlutí tedy ze skupiny postupovali jako vítězové.

Ve čtvrtfinále čekalo Maďarsko. A to byl soupeř z úplně jiného soudku. Našlapaní Maďaři, s možná nejlepší útočnou trojicí v historii evropského fotbalu Kocsis-Hidegkuti-Puskás, měli po dvou zápasech ve skupině přímo neuvěřitelné skóre 17:3. Že to není možné? Ale ano, první zápas s Koreou 9:0, druhý s Německem 8:3. Jen pro zajímavost dodejme, že Sandor Kocsis v obou zmíněných zápasech zaznamenal hattrick. Snad nikdy nemělo mistrovství světa tak jasného favorita, jako tehdy Maďary. Ani hračičkové z Brazílie, v čele s Didim, nestačili. Běžela teprve sedmá minuta a stav byl 0:2. Djalma Santos sice snížil, na konci se však stejně radovalo Maďarsko. Kocsis vstřelil další dvě branky a po výsledku 4:2 postupovali Maďaři. Dodejme, že celý turnaj nakonec vyhráli Němci, kteří ve finále Maďary překvapivě porazili 3:2 (i když po osmi minutách prohrávali 0:2), což je dodnes považováno za jeden z největších šoků v dějinách fotbalu. Didi ani celá Brazílie však nemusel smutnit, jejich čas ještě měl přijít...

V roce 1956 Didi, po sedmi letech ve Fluminense, přestoupil do Botafoga, kde se sešel s bájným Garrinchou. Tento tandem se ukázal jako klíčový jak pro Botafogo, tak pro brazilskou reprezentaci. Bylo mu sice již třicet, přesto byl pánem na hřišti. Neomylně rozděloval krátké i dlouhé přihrávky, do smrti vděčný mu bude Pelé, který po jeho pasech nasázel nespočetně gólů.

Celý šampionát ve Švédsku bude již navždy spojován s nástupen Pelého, už tehdy se však odborníci přeli: nebyl Didi ještě důležitější? Na trávníku se choval vychytrale. Elegantně vedl míč, s hlavou nahoře kontroloval postavení spoluhráčů, svým pohybem mátl soupeře. Vypadalo to, že mu docházejí síly, zdálo se, že zpomaluje, zničehonic ale najednou přesně přihrál nebo odcentroval, zbytek už byl na Pelém, Garrinchovi či Zagallovi. "Didi byl dirigentem brazilského orchestru. Bez něj by náš fotbal nepůsobil harmonicky," obdivoval se mu samotný Pelé. V dnešním fotbale by se Didi asi příliš neprosadil. Jeho technická a jemná hra by patrně byla zničena rostoucí agresivitou a napadáním. Ne však před půlstoletím...

Prvním soupeřem ve skupině bylo Rakousko. Pro Kanárky žádný zásadní problém, výsledek 3:0 mluví za vše. To Anglie již byla těžším testem, bezbranková remíza znamenala jen bod. První místo a jasný postup zajistilo vítězství nad Sovětským svazem, když proslulého Lva Jašina dvakrát překonal Vavá. Těžším soupeřem, než by se mohlo zdát, se ukázal ve čtvrtfinále Wales, jenž nakonec po statečném výkonu podlehl 0:1. Jedinou branku přitom nevstřelil nikdo jiný než sedmnáctiletý Pelé, pro něhož to byla vůbec první trefa v národním dresu. Dnes už notoricky známý příběh... V semifinále čekala Francie a s ní slovutný Just Fontaine, onen legendární střelec, jenž na turnaji nastřílel dodnes nepřekonaných třináct branek. Ten večer však zazářila jiná hvězda: mladičký Pelé hattrickem sestřelil nejen Fontaina, nýbrž celou Francii a po výsledku 5:2 zajistil Brazilcům postup do finále (druhou branku Brazílie vsítil Didi), kde čekalo domácí Švédsko. To si předtím poradilo s Němci a brousilo si zuby na celkový triumf. Domácí prostředí mu dodávalo jistotu a klid, kvalita však jasně byla na straně Jihoameričanů. V samotném zápase Švédy sice poslal do vedení Nils Liedholm, ještě do přestávky však po dvou krásných pasech Garrinchy otočil Vavá. Ve druhé půli již Brazilci kontrolovali vývoj hry a po dvou trefách Pelého a jedné Zagalla slavili vítězství 5:2. Zlatý pohár bohyně Niké se poprvé v historii stěhoval do největší země Latinské Ameriky...

Selecao tehdy mělo bezkonkurenční tým: v bráně vládnul skvělý Gilmar, obraně šéfoval Nilton Santos, vedle něj Djalma Santos, Bellini a Orlando, v záloze nepřekonatelný dvojblok tvůrce Didiho a neúnavného běžce Zita, na krajích fenomenální kouzelník Garrincha s Mariem Zagallem, na hrotu král Pelé a Vavá. Šlo je vůbec porazit? Kouč Vincente Feola měl snadnou práci, vždyť tolik hvězd najednou se snad ještě nesešlo... Na konci šampionátu byl Didi vyhlášen nejlepším hráčem turnaje. Takovému hráči prostě nešlo odolat. Důkazem budiž přestup do Realu Madrid.

Byl to téměř zázrak. Evropské kluby o cizince příliš nestály, zvláště černoši byli z principu "nepřípustní". Jaký div byl, když královský Real neváhal zaplatit vysokou částku a Didiho vykoupit z Botafoga. Bílý balet tehdy neohroženě vládnul fotbalové Evropě. Když přicházel Didi, měl už na svém kontě tři trofeje pro vítěze Poháru mistrů evropských zemí za sebou, kádr se blýskal hvězdami jako Alfredo di Stéfano, Ferenc Puskás, Francisco Gento, či Raymond Kopa, a vedení klubu rozhodně nezamýšlelo odchod ze scény. Právě naopak. Real toužil po stále dalších úspěších, k čemuž byl také Didi přiveden. Pro Didiho samotného to však byla smutná kapitola. Vůbec se neprosadil. V Madridě sice strávil dva roky, odehrál ovšem pouze devatenáct zápasů. Klub tehdy tančil podle not Argentince di Stéfana, který si s Didim nikdy neporozuměl. Neseděl mu jeho jemný styl, navíc se přirozeně bál o vlastní slávu a výsadní pozici krále klubu i celého města. Didiho nikdy opravdu nepřijali ani fanoušci merengues. Možná za to mohla i hráčova černá pleť. Kdo ví? Pravdou je, že Evropané černochy neměli rádi, v Madridu to odnášel Didi... I přesto dostal obě medaile za další dvě výhry v Poháru mistrů, radost z nich však měl pramalou... Na konci sezóny 59/60 raději utekl zpět do Brazílie, kde znovu podepsal Botafogu.

Konečně jej fotbal zase bavil. Botafogo nikdy nemělo lepší tým. Obraně velel Nilton Santos, záloze Didi, v útoku řádili Garrincha s Mariem Zagallem. V tomto složení klub dvakrát za sebou vyhrál brazilskou ligu, soupeři neměli nejmenší šanci. Byla radost se na to dívat. Osa všech akcí mužstva byla předem dána, přesto vždy překvapila. Didi si seběhl hluboko na vlastní půli, s míčem vyrazil dopředu, předal ho Garrinchovi, ten soupeře takzvaně "poslal na párek", přihrál Zagallovi, a ten zavěsil. Srdce všech fanoušků se smála...

Právě zmíněná čtveřice borců z Botafoga byla kostrou týmu Brazílie na mistrovství světa 1962 v Chile. Brazilci s přehledem vyhráli skupinu, když porazili 2:0 Mexiko (Zagallo, Pelé), bez branek remizovali s Československem a vyhráli nad Španělskem 2:1 (2x Amarildo).

Ve čtvrtfinále čekala Anglie, která však držela krok jen do půle, po níž rozhodli Garrincha a Vavá. Brazilci postoupili po výhře 3:1. Králem nejen zápasu, nýbrž celého turnaje, byl tentokrát Garrincha, jenž pobláznil svět svým báječným driblinkem a legendární kličkou do protipohybu. Byl to Garrincha, kdo v semifinále dvěma góly odstavil domácí Chile a zajistil Brazilcům další souboj o zlato. Nezapomínejme ani na dnes již nepříliš známého útočníka Vavá, který dal rovněž dva góly a plně nahradil zraněného Pelého. Ten nemohl hrát ani ve finále s Čechoslováky, ani to však nezabránilo dalšímu triumfu Kanárků, kteří sice prohrávali po trefě Josefa Masopusta, nakonec však zásluhou Amarilda, Zita a Vavá výsledek otočili a radovali se z výhry 3:1. Ono finále z hlavního města Chile, Santiaga, bylo vůbec posledním reprezentačním utkáním Didiho, který si tak svou rozlučku mohl jen stěží naplánovat lépe... Klubové finále se naplnilo v létě roku 1963 v Sao Paolu. Didimu sice bylo "jen" pětatřicet a nebylo pochyb o tom, že by ještě minimálně dva roky zvládl, on sám to však cítil jinak. Ono není na škodu odejít na vrcholu. I končit se musí umět...

Fotbal však o Didiho naštěstí nepřišel nadlouho. Hned rok po konci hráčské kariéry se ujal trenérského křesla peruánského mužstva Sporting Cristal Lima, vydržel však jen rok. Po něm se stěhoval zpět do Botafoga, kde rok vedl bývalé spoluhráče. A bylo to pěkné období. Klub vyhrál brazilskou ligu, navíc předváděl krásný fotbal, který bavil diváky. Bohužel u toho už nebyl Garrincha, který rok předtím přestoupil do Corinthians.

Jak začínala Didiho hráčská dráha, tak tomu bylo i v pozici trenéra. Kluby se střídaly zpravidla po jedné sezóně, vyzkoušel si mimojiné například i mexické Vedracruzo. Vrcholem trenérské kariéry bylo dvouleté angažmá u reprezentace Peru, již dotáhl až do čtvrtfinále mistrovství světa 1970. Didi byl k nepoznání. Z poklidného a rozvláčného fotbalisty se stal pedantický trenér, který lpěl na disciplíně a tvrdé přípravě. Hráči vzpomínali na náročné tréninky v posilovně nebo dlouhé výběhy do vysokých kopců. Didi byl jeden z prvních, kdo začal spolupracovat s kondičními trenéry, jeho svěřenci museli poslouchat. Kdo porušil pravidla, musel z kola ven. Své o tom ví i tenkrát největší hvězda peruánského fotbalu, útočník Campos.

Na šampionátu v Mexiku 1970 Didi mužstvo dovedl k postupu ze skupiny s Německem, Bulharskem a Marokem, přičemž Peruánci nikdy nezapomenou na zázračný obrat v úvodním střetnutí s Bulhary, kdy ještě v padesáté minutě prohrávali 0:2, nakonec však slavili vítězství 3:2. Stopku vystavila až ve čtvrtfinále nabitá Brazílie, která po brankách Rivelina, Jairzinha a dvakrát Tostaa, Peru vyřadila v poměru 4:2, načež celý turnaj vyhrála. Tisíce fanoušků vítaly Didiho tým po příletu domů. Fanoušci ocenili touhu a chuť hráčů porvat se o čest své země...

Didiho další kroky vedly do argentinské metropole, Buenos Aires, kde se na rok ujal kormidla slavného mužstva River Plate. Výraznějších úspěchů se dočkal při působení ve Fenerbahce Istanbul. V Turecku strávil tři roky, okořeněné dvěma mistrovskými primáty.

Kruh se začal pomalu uzavírat, Didi se na dva roky vrátil do Fluminense, končil pak u jiného brazilského týmu - Cruzeiro Belo Horizonte. Psal se rok 1982, když Didi opustil scénu fotbalu. "Je čas si odpočinout a fotbal si užívat jen jako divák," loučil se s fanoušky. O devatenáct let později, přesněji řečeno 12. května 2001, svět opustil navždy. Přemohla jej zhoubná rakovina... Na pohřeb se sjelo mnoho osobností. Pelé, zakončovatel jeho geniálních myšlenek a obdivovatel jeho mimořádného talentu, plakal. A nebyl sám. Nejen zelené trávníky opustil bavič, hráč, kvůli němuž se na fotbal chodilo - zkrátka Didi.

Pohár Mistrů
1
Mistrovství světa
2
 


• Americano (1946)
• Lencoense (1946 - 1948)
• Madureira (1948 - 1949)
Fluminense (1949 - 1956)
Botafogo (1957 - 1959)
• Real Madrid (1959 - 1960)
• Botafogo (1960 - 1962)
• Sporting Cristal (1963)
• São Paulo (1964)
• Botafogo (1964 - 1965)
• CD Velacruz (1965 - 1966)
• São Paulo (1966)