Hugo Sánchez

Hugo Sánchez
Datum narození: 11.7.1958 (61 let)
Místo narození: Mexico DF
Národnost: Mexiko
Pozice: útočník


Přírodní úkaz? Zázrak? Kdepak, jen Hugo Sánchez... Zdá se to neuvěřitelné, ale je to tak. Co? Posuďte sami: sedm let v Realu Madrid, 207 ligových zápasů = 164 gólů! Že to není možné? Ale je...

Hugo Sánchez Márquez, jak zní celé jméno mexického superstřelce, se narodil ve sportovní rodině. Matka Isabela hrála profesionálně volejbal, otec Hector zase fotbal. Psal se 11. červenec 1958, když na svět přišlo v pořadí již šesté dítě zmíněných manželů. Stalo se tak ve městě Ciudad de Mexico, v Mexiku. Narozený chlapec dostal jméno Hugo, a stal se z něj člověk, na nějž se jen tak nezapomene. Mladí manželé Sánchezovi to ještě nevěděli, ale na svět přivedli jednoho z nejvýjimečnějších fotbalistů v historii. Postupujme však postupně, skončili jsme u 11. července 1958. Jak již bylo napsáno, Hugo se stal šestým a nutno dodat, že už také posledním ze sourozenců Sánchezových. Vezmeme-li v úvahu mexický zvyk pojmenovávání dětí na stejné začáteční písmeno jaké má otec, nebude překvapením, že jména Hugových sourozenců rovněž začínala háčkem.

Všichni potomci sportovních rodičů později úspěšně vystudovali, přičemž se neztráceli ani na poli sportu. Například bratr Horacio se stal brankářem mexické fotbalové reprezentace na olympiádě 1972 v Mnichově, sestra Herlinda se zase orientovala přes gymnastiku a také ona to dotáhla až na olympiádu. Osobní trenérkou jí přitom byla samotná gymnastická královna z Československa, Věra Čáslavská! Ani další sourozenci se neztráceli, ovšem Hugo si toho nejvíce vzal právě od Herlindy, která ho naučila přemety a salta, kterými později proslul při oslavách svých gólů. Ač byl Hugo takřka od narození zamilován do fotbalového míče, nebyl ani špatný student. Vždyť jeho první klub, UNAM, má univerzitní základy a Hugo se stal doktorem stomatologie. "Přitom jsem v životě nevytrhnul jediný zub," smál se už jako slavný útočník. Začínající fotbalista, Hugo Sánchez, byl vůbec velmi samostatný a schopný. Na rozdíl od mnohých pohodlných spolužáků, kteří se jen bavili fotbalem, či sklouzávali k alkoholu a nočnímu životu, Hugo každé léto vyrážel do amerického San Diega, kde hrával za profesionály a vydělával si tak první dolary.

Bylo mu sedmnáct, když podepsal UNAMu Mexiko. V klubu strávil šest sezón, v nichž nastřílel úctyhodných 96 branek. Mezitím si ještě odskočil do zmiňovaného San Diega, kde ve 32 zápasech nasázel 26 branek. O talentu mladého akrobata se začínalo šuškat po celém Mexiku. Jmenované gólové hody nesly své ovoce, Sánchezův UNAM Mexiko získal dva mistrovské tituly, Hugo si navíc mohl kupovat vitrínu pro trofej za nejlepšího střelce ligy. To když si v ročníku 1978/79 připsal 26 zásahů... O fenomenálních schopnostech mladého Mexičana se brzy dozvěděla evropská klubová smetánka, a tak byla jen otázka času, kdy podepíše nějakému slavnému klubu. A stalo se tak již velmi brzy...

Psal se rok 1981, když Hugo Sánchez, jakožto jeden z největších talentů tehdejší kopané, podepisoval Atlétiku Madrid. Sánchezovi bylo třiadvacet a stal se prvním hispáncem, který do Španělska přestoupil. Pro mladého chlapce to byla těžká zkouška, odborníci, novináři ani fanoušci mu nevěřili, narážky na hráčovu vlast byly každodenním evergreenem. "Jestli bude na první gól čekat pět měsíců jako v Mexiku, tak brzy pomaže domů," posmívali se. Božský Hugo však začal brzy dokazovat své kvality a táhl Atlétiko vzhůru tabulkou. V první sezóně klub sice skončil na průměrném osmém místě, ale debutující Hugo si přesto připsal slušných osm branek ve dvaceti zápasech. Sezóna následující už byla o poznání lepší, mužstvo z metropole Španělska získalo bronz, Sánchez dal patnáct gólů v jednatřiceti zápasech. Stadion Vicente Calderóna měl jasného vládce... Netrvalo dlouho a o Sánchezovi se začínalo mluvit jako o jednom z nejlepších útočníků Pyrenejského poloostrova. Ještě dva roky odkopal v barvách Atlétika, na konci posledního ročníku tým slavil výhru ve Španělském poháru i superpoháru, Hugo dokonce převzal sošku Pichichi pro nejlepšího střelce Primera División. Pod jeho vedením a díky jeho gólům bylo Atlétiko schopno konkurovat tehdejším nejlepším klubům, jako byl Real Madrid, Barcelona, či Bilbao. Brzy bylo jasné, že mimořádný talent a čich na góly nemohly zůstat u klubu kvalit Atlétika. Při vší úctě, hráč jako Hugo Sánchez měl na mnohem víc, což si ostatně myslel také Real Madrid, městský rival Atlétika. A znáte to, když Bílý balet někoho opravdu chce, udělá pro to všechno...

Byla to velká událost, když Hugol podepisoval merengues. "Když jsem podepisoval smlouvu, třásly se mi ruce. Byl to klub snů, mužstvo hvězd, kde hráli Butragueňo, Camacho, Valdano, Michel a další..." vzpomínal El Niňo de Oro neboli Zlatý chlapec, což byla další z mnohých Sánchezových přezdívek. A bylo to právě angažmá u Realu, které mu zajistilo slávu a proslulost. Bílý balet měl výstavní sestavu. Kromě Sánchezem zmíněných hvězd se klub pyšnil také Santillanou (Hugův kolega z útoku), Vázquezem, Juanitem, Sanchísem, Buyem, či Chendem. Zkrátka skvělý tým... A výsledky na sebe nenechaly dlouho čekat. První rok: ligový titul a další Pichichi pro nejlepšího střelce. To byla vizitka velkého goleadora. Fanoušci na kolosálním stadionu Santiaga Bernabeua si jej ihned zamilovali. "Hugol, Hugol," křičeli po každé brance bájného Mexičana. Ten si všechny na svou stranu získával jak skvělou hrou, tak mírumilovnou povahou. Jestliže někteří fotbalisté nosí po pár výhrách nos nahoru, není to případ Huga Sáncheze. Ten zůstával stále stejný. Sláva s ním prostě nehnula. Na druhou stranu prý býval mlčenlivý a nekomunikativní. Stranil se kolektivu. Ani se tomu nechce věřit, na hřišti působil přesně opačně. Sánchezovy góly totiž nebyly jen obyčejné dorážky, přízemní střely, či zakončování akcí záložníků. Naopak. Pro jeho neobyčejnou pohyblivost a ohebnost se mu říkalo "Artista". A právem, vždyť více gólů takzvanými nůžkami snad žádný jiný hráč v dějinách nedal.

Právě zde se odrážela výborná atletická průprava z dětství, kdy na Huga působila sestra Herlinda, vzpomínáte? Pozice a polohy, v nichž by se většina obyčejných smrtelníků, stejně jako špičkových sportovců, lámala v zádech, pro Sáncheze nebyly žádným problémem. Gól byl schopen dát odkudkoliv a jakkoliv. Nízké těžiště a rychlé nohy umožňovaly bleskové kličky, stejně jako skvělé matení tělem a velkou stabilitu. Již zmíněné zakončení si pak zaslouží samostatnou kapitolku: výstižnější slovo než úžasné bychom přitom hledali jen těžko... Pravá, levá, technicky, tvrdě, lobem, po zemi, do růžku, a mnoho dalšího - to vše patřilo do výbavy obávaného kanonýra. Říká se, že historie fotbalu nepoznala hráče s lepším citem pro výběr místa v pokutovém území... Největší specialitou však bylo proslavené zakončení přes hlavu, neboli nůžky, které, dalo by se říci, prakticky zavedl. Natáhnutím sítě to však zdaleka nekončilo. Po dosažení branky totiž na řadu přicházela oslava, a to bylo něco, co Sánchez uměl snad ještě lépe, než střílení gólů. Salto? Ano. Dvě? Kdeže...Sedm, osm? Ano, už jste blízko. Zápas co zápas, víkend co víkend, bylo k vidění stále to samé: Hugo Sánchez běžící k postranní čáře, kterak doslova "prosaltuje" nějakých dvacet metrů. "Něco podobného jsem nikdy neviděl. Hugo byl prostě Bohem, nikdo se mu nemohl přiblížit," prohlásil jednou Sánchezův slavný spoluhráč José Antonio Camacho, jenž v bílém dresu královského klubu strávil celou kariéru.

Roky utíkaly, mnohde se časy měnily, ne však ve Španělsku. Tam pevnou rukou vládnul Real Madrid, který sbíral mistrovské tituly jako na běžícím pásu, Hugo Sánchez pak zase trofeje Pichichi. Celkem jich bylo pět během šesti let! Z toho jedna v dresu Atlétika a čtyři v dresu Realu. Zní to neuvěřitelně, ale je to tak. Sánchez během pěti úvodních let v Realu Madrid dokázal Pichichi vyhrát čtyřikrát. Přitom jen jediný fotbalista v dějinách dokázal to, co Sánchez - zvítězit čtyřikrát v řadě. Byl to samozřejmě Alfredo di Stéfano. A to se po zelených trávnících Španělska probíhaly legendy jako Zarra, Puskás, Quini, Santillana, Kubala, či Kocsis. Pět úvodních sezón v Madridu znamenalo následující: pět titulů ligového mistra, Pohár UEFA, jeden Španělský pohár, tři Španělské superpoháry, Zlatá kopačka, pět sošek Pichichi a 150 gólů do archívu Huga Sáncheze. Ten rekord je platný dodnes...

Leo Beenhakker, současný kouč Polska a tehdejší lodivod Realu, měl snadnou práci. S takovým hráčem v poli se úspěchy musely dostavit samy. Bílý balet dominoval naprosto suverénně. Stadion Santiaga Bernabeua se stal postrachem soupeřů, kdo přijel, ten zpravidla odjížděl s pořádným přídělem. Dream team kouče Beenhakkera své protivníky doslova ždímal. Takřka neminul zápas, kdy by se neprosadil Sánchez, jemuž k přezdívce Pichchi rok od roku přidávali jinou předponu. Konečnou bylo penta, takže Pentapichichi... Ani Španělský pohár, tedy Copa del Rey, neodolal. Merengues jej získali v sezóně 1988/89. Pro Sáncheze je jistě škoda, že se tehdy Zlatý míč udílel jen evropským hráčům, kdyby tomu tak nebylo, jistě by aspoň jeden měl. Rok 1990 sebou dokonce přinesl Zlatou kopačku pro nejlepšího střelce Evropy. Dařilo se téměř vše. 19, 22, 34, 29 a 38, to nejsou čísla sportky, nýbrž počty přesných zásahů, jež Hugolovi zajišťovaly sošky Pichichi.

Zatím jsme příliš nezdůraznili zisk Poháru UEFA, nuže, nyní to napravujeme. Stalo se tak v sezóně 1985/86, tedy v první Sánchezově sezóně na Santiago Bernabeu. Real si tehdy v pohodě a bez větších potíží v semifinále poradil s milánským Interem, který i přes úvodní vítězství 3:1 na San Siru v odvetě podlehl vysoko 1:5. Ve finále na Pusinky čekal německý Kolín nad Rýnem s tím, že první ze zápasů (hrávalo se na dva zápasy, systémem doma-venku) se měl konat v Madridu a odveta potom v Kolíně. Již po prvním utkání však nebylo co řešit, Real soupeře sestřelil jasným výsledkem 5:1, odveta se tak stala pouhou formalitou, v níž nakonec Kolín dokázal vyhrát 2:0. To ale nic neměnilo na tom, že se trofej stěhovala do hlavního města Španělska. Jen Pohár mistrů evropských zemí zůstal zakletý. Real marně bušil na finálová vrata, cesta se zastavovala nanejvýš v semifinále...

Ještě jsme se nestačili dostatečně zmínit o Hugově působení v reprezentaci. Věřte, i to bylo zajímavé, avšak již zdaleka ne tak úspěšné. Za zmínku jistě stojí zlato z tzv. Zlatého poháru, tedy mistrovství Střední a Severní Ameriky v roce 1977, kde Sánchez kromě týmového triumfu skončil druhý v pořadí střelců. To však z úspěchů bylo vše. El Niňo de Oro se zúčastnil celkem tří světových šampionátů, na nichž však většinou zklamal. Nedokázal se vypořádat s obrovským tlakem fanoušků a novinářů, kteří očekávali, že Mexiko dovede k titulu mistra světa. Výsledkem jsou uvedené tři účasti, žádná medaile a jen jeden gól... Především domácí mistrovství v roce 1986 se stalo hořkou záležitostí. Hugol byl na vrcholu sil, zrovna oslavil španělský titul s Realem, získal své druhé Pichichi, ovšem na domácím turnaji zklamal. Unavený střelec nesnesl ohromující duševní nápor, musela ho uklidňovat manželka. Poměrně "lehká" základní skupina Mexika, v níž byly celky Paraguaye, Iráku a Belgie, sice ještě dopadla dobře, domácí Mexičané bez problémů postoupili z prvního místa, avšak Sánchez se trápil. V prvním zápase rozhodl o výhře 2:1, a to byl jeho poslední gólový zápis do análů turnaje. Zato žlutých karet nasbíral dost, přesněji řečeno tři. V utkání s Paraguayí dokonce neproměnil penaltu, útěchou mu však mohl být fakt, že to v konečném účtování příliš neznamenalo.

Osmifinálovým soupeřem bylo Bulharsko, které nakonec domácím podlehlo 0:2. Mexičtí fanoušci byli v extázi. I přes ne příliš přesvědčivé výkony zatím výsledky stačily a tlak Mexičanů sílil. Toužili po světovém zlatu, cokoli jiného bylo neúspěchem. Pro domácí příznivce tenkrát neexistovala jiná varianta, pro fotbalisty to bylo nesnesitelné, na skutečnou sílu mexického výběru se nikdo nedíval rozumně. "Prostě nešlo nic namítat. Proboha umíte si to představit? 114 tisíc diváků vás žene vpřed, každý očekává jen to jedno - zlato. Nikoho nezajímá, jestli jsme unavení, jak se cítíme. Byl jsem na pokraji psychických i fyzických sil...," zoufal si po turnaji Sánchez. Myslíte, že přeháněl? Určitě ne. Veškeré domácí zápasy byly již dlouhé měsíce předem beznadějně vyprodány, na nabitém monumentálním Aztéckém stadionu, kde se zápasy Mexika hrály, se tísnilo 114 tisíc diváků s jediným cílem - vyhrát... Za všechno a za všechny byl přitom zodpovědný jediný hráč - Hugo Sánchez, hvězda světového fotbalu. Měl to být jeho turnaj, nakonec jej předčil Diego Maradona... Ve čtvrtfinále se Mexiku, za nějž mimochodem nastoupil také současný trenér madridského Atlétika, Javier Aguirre, postavilo silné Západní Německo, v jehož dresu válely hvězdy jako Rummenigge, Matthäus, Brehme, Magath, Augenthaler, nebo skvělý brankář Schumacher. Tato sestava se nakonec ukázala jako nepřemožitelná, Němci zvítězili po penaltách 4:1. Sánchez na penaltu nešel, bál se... Mexičanům zbyly jen oči pro pláč. "Kdybych ve škole nestudoval poctivě psychologii, asi bych se s tím nevyrovnal," vyprávěl Pentapichichi později.

Daleko příjemnější časy prožíval ve Španělsku, kde s Realem sbíral trofej za trofejí. Prvních pět triumfů již bylo popsáno, a tak se posuňme časem trochu dál, a sice do léta roku 1991. To se zrovna radovala katalánská Barcelona, která s příchodem nového trenéra, slavného Nizozemce Johanna Cruyffa, Realu titul vyrvala ze spárů a usadila se na trůnu. Sánchez však nadále zářil. Vždyť dvanáct branek v devatenácti zápasech není bilance k zahození... I slavnému Hugolovi však léta přibývala, přišlo zranění kolene, kvůli němuž o rok později nastoupil jen osmkrát. Navíc kouč Benito Floro Sanz sázel na mladší, pro veterána Sáncheze nezbývalo místo...

Léto 1992, to byl čas, kdy dal Hugo Sánchez Madridu vale. "Bylo mi s vámi pěkně, ale ještě si chci užít fotbal. Času už moc nemám," loučil s čtyřiatřicetiletý střelec. V Madridu strávil sedm let a jedním dechem dodejme, že to byla nejkrásnější léta jeho fotbalového života. Právě zde se navždy zapsal do kroniky světového fotbalu, zde se nesmazatelně vryl do statisíců srdcí diváků na celém světě... Další zastávkou měl být mexický celek América, ovšem Hugo vydržel jen jeden rok. Po něm se stěhoval zpět pod slunné Pyreneje, kde se upsal týmu Rayo Vallecano. A byla to doslova reminiscence na mládí. 29 zápasů znamenalo 16 gólů, Pentapichichi se znovu připomněl... Ani Vallecano však nakonec nebylo kdovíjak dlouhým domovem, rok po svém příchodu Sánchez znovu balil kufry. Stěhoval se zpět do Mexika, a sice do mužstva Atlante Mexiko. Na stará kolena se z něj stal cestovatel, kluby se střídaly jako góly za starých časů. Rok pobyl v rakouském Linci, rok dokonce i v americkém Dallasu Burn. Konec kariéry přišel v létě 1997 v rodném Mexiku, v barvách Atletica Celaya. Byl to tichý odchod, který si nic nezadal s naopak bleskovým nástupem hvězdného kanonýra. Hugo Sánchez měl již třicet devět, kopačky z posledního zápasu věnoval malému chlapci stojícímu u plotu stadionu. Pěkný dárek, co říkáte?

Od fotbalu si však neodpočinul na dlouho. Přelom tisíciletí, přesněji řečeno rok 2000, byl dobou, kdy se Hugol ujal trenérského kormidla klubu UNAM Mexiko. Že vám to něco říká? Ano, dávali jste pozor, právě tam totiž s fotbalem začínal. Celkem pět let strávil na lavičce mateřského týmu, a získal dokonce i mexický ligový titul. Ale věřte nevěřte, nejlepším střelcem tentokrát už nebyl... Dalším působištěm byl jiný mexický klub, Necaxa, avšak angažmá trvalo opět pouze jeden rok. Následně Sánchez vede mexickou reprezentaci do 23 let, když dva roky strávil rovněž u "A" týmu své vlasti, neúspěch v kvalifikaci o postup na OH ovšem znamenal odchod. V současné době je hlavním trenérem španělské Almerie.

No a na závěr trochu čísel, může být? Za mateřský klub UNAM Mexiko Sánchez nastoupil ke 181 zápasům, v nichž si připsal 96 branek. Za Atlétiko Madrid to bylo 111 zápasů a 54 branek. No a teď to nejlepší, což se samozřejmě neobejde bez úvodního slova: Real Madrid se stal domovem už mnoha výjimečných hráčů, avšak Hugo Sánchez se vyjímá vždycky a mezi kýmkoliv. Jeho celková statistika z madridského působení je vskutku neuvěřitelná. Posuďte sami: 287 zápasů a 209 gólů. To udává úctýhodný průměr asi 0,73 gólu na zápas. Z toho ligových zápasů bylo 207 zápasů a v nich 164 gólů. V historických střeleckých tabulkách královského klubu jsou lepší jen legendy Alfredo di Stéfano, Raúl, Carlos Santillana a Ferenc Puskás... Celkem Hugol v La Lize nastoupil ke 347 ligovým zápasům, v nichž nasázel nevídaných 234 branek. Během celé dlouholeté historie španělské kopané si víc zásahů připsal jediný fotbalista: Španěl Telmo Zarra, bohužel již zesnulá dávná hvězda Atletiku Bilbao ze 40. a 50. let minulého století. Jestli zjišťujete Sánchezovu celkovou bilanci ve všech ligových zápasech kariéry, dojdete k číslu 662 zápasů a 394 gólů. V reprezentaci to pak bylo 76 zápasů a 46 gólů. Troufáme si říci, že není nutno dalších komentářů...

Pohár UEFA
1
La Liga
5
Copa del Rey
2
Španělský Superpohár
4
Mexická Liga
2
Pohár CONCACAF
1
Trofeo Pichichi
5
Zlatá kopačka
1
 


• Pumas (1979 - 1981)
- Sockers (hostování, 1979 - 1980)
• Atlético Madrid (1980 - 1985)
• Real Madrid (1985 - 1992)
• América (1992 - 1993)
• Rayo Vallecano (1993 - 1994)
• CF Atlante (1994 - 1995)
• FC Linz (1994 - 1995)
• Dallas Burn (1995 - 1996)
• Atletico Celaya (1996 - 1999)