Luís Figo

Luís Figo
Datum narození: 4.11.1972 (46 let)
Místo narození: Almada
Národnost: Portugalsko
Pozice: záložník


Staré fotbalové moudro praví, že playmaker své spoluhráče nejlépe diriguje ze středu pole. Jeden portugalský elegán však v nejlepších ligách světa už více než jedno desetiletí dokazuje, že herní tvář může týmu vtisknout i „obyčejný“ křídelník. Přínášíme vám příběh Luise Figa – hráče, jenž se onoho horkého letního dne rozhodl přestoupit k nenáviděnému rivalovi a vyvolal tak jednu z nejemotivnějších reakcí v historii fotbalu.

Zrozený pro hvězdnou galaxii
Luis Filipe Madeira Caeiro se narodil 4. 11. 1972 v Almadě. Již od dob, kdy jako malý pobíhal s míčem přilepeným na pravé noze po místních hřištích, bylo všem jasné, že to tento chlapec jednou může dotáhnout daleko. Když si ho všiml vyhledávač talentů Sportingu Lisabon, byl Luis ještě školákem a na hlavě nosil blonďatou hřívu. V chudé rodině byl jedináčkem a dlouho toužil po úplně jiné kariéře – byl totiž velmi zdatný v matematice a lákala ho psychologie. V jedenácti letech si však naštěstí uvědomil, že je to právě fotbal, který ho, stejně jako celou řadu dalších mladíků, může dostat ze zapomenutého místa až do jedné z metropolí země. Volba nakonec padla na Lisabon – odchodem z provinčního OS Pastilhas do fotbalové akademie Sportingu odstartoval Figo skvělou kariéru, která neměla skončit nikde jinde než v nejslavnějších klubech planety.

V sedmnácti v dresu Sportingu debutoval v nejvyšší soutěži a zejména v zápasech proti Benfice a FC Porto začal sbírat velké zkušenosti. Každým takovým soubojem se neuvěřitelně herně zlepšoval a navíc také psychicky zoceloval, což se mu později v kariéře několikrát opravdu vyplatilo. V roce 1991 vyhrál s Portugalskem mistrovství světa hráčů do dvaceti let a vzhledem k tomu, že se zdaleka nejednalo o první úspěch tohoto týmu, začalo se o mladých „evropských Brazilcích“ mluvit jako o zlaté generaci, která má před sebou v seniorské kategorii mnoho velkých úspěchů.

Ten, který zvedá Barcelonu
Za první tým Sportingu válčil přes pět let, během kterých odehrál 137 zápasů a vstřelil 16 branek. V sezoně 1994-95 trénoval poprvé v kariéře pod Carlosem Queirozem, se kterým také vyhrál své zatím jediné portugalské trofeje – domácí pohár a Superpohár. Následně obdržel několik skvělých nabídek k přestupu a stal se neudržitelným. Figo podepsal smlouvu s italským Juventusem, ale Parma tvrdila, ze už s hráčem uzavřela ústní dohodu. Italské fotbalové instituce celý případ vyřešily tím, že uložily Figovi zákaz startu v Itálii na dva roky.A tak se na scéně objevila Barcelona, jejíž hru mladý Luis, stejně jako každý správný Portugalec, pozorně sledoval.

Přišel však v době velkého temna. Klub opouštěla jedna hvězda slavného „Dream Teamu“ za druhou a sám velký Johan Cruyff začal kolem nagelovaného rychlíka budovat nový vítězný tým. Dvaadvacetletý mladíček se stal nástupcem skvělého Dána Laudrupa, který Katalánce rok předtím zradil, když odešel do Realu Madrid. Figo začal ihned po svém příchodu řádit jako černá ruka, na pravé straně zálohy si zpravidla se soupeřem dělal, co chtěl. Stal se mužem, na kterém stála hra „Barcy“ a vysloužil si přezdívku „el tiburón“, což v překladu do češtiny znamená Žralok. Právě tohoto lidožravce jeho drtivé nálety do obran připomínaly. Byl miláčkem horkokrevných fanoušků a dokonce se stal i kapitánem hrdého klubu. Stále více se prosazoval i v národním týmu, za který si v roce 1996 zahrál na nepovedeném Euru.

Do katalánského přístavu mezitím připlul opěvovaný Brazilec Rivaldo a Barcelona najednou vyhrávala jednu domácí trofej za druhou. Nakonec jich Figo během svého zdejšího pobytu nasbíral pět, včetně dvou mistrovských titulů, a navrch přidal i triumf v neprávem podceňovaném Poháru vítězů pohárů. Na mistrovství světa ve Francii Portugalsko trestuhodně chybělo a všeobecně se mělo zato, že na Euru 2000 v Belgii a Nizozemsku přijde vrchol mužstva kolem Figa a Ruie Costy.

Po sporné penaltě sice skončily naděje týmu už v semifinále, ale populární dravec splnil svoji úlohu do puntíku a v sedmadvaceti letech se stal jedním z nejuznávanějších fotbalistů světa, kterému mohl konkurovat snad jen francouzský mušketýr Zinedine Zidane. Hrdina mistrovství odjel na zaslouženou dovolenou a vyhlížel obhajobu ligového titulu na Nou Campu. V tu chvíli ještě nikdo netušil, že za pár dní spatří světlo světa šokující zpráva.

,Figo portugués, hijo de puta es!"
„Měl jsem pocit, že se ke mně v Barceloně nechovají správně. Každou možnost k přestupu jsem odmítl, i když nabízeli trojnásobný plat. Místo vylepšené smlouvy mi prezident Nuňez předložil hanebnou nabídku, navíc mi řekl, že když se mi to nelíbí, můžu odejít. Florentino Pérez využil této situace a vykoupil mě ze smlouvy. Kdybych nešel do Realu, vybral bych si jeden z italských velkoklubů. V Barceloně jsem neměl žádnou budoucnost.“

24. července 2000 Luis Figo přestoupil z Barcelony do Realu Madrid za rekordních 37 milionů liber a stal se přesně na jeden rok nejdražším hráčem všech dob. Florentino Pérez dodržel svůj předvolební slib a s Figem v sestavě odstartoval novou éru nákupů těch nejzářivějších světových hvězd. Naopak v Barceloně fanoušci zuřili. Vedení klubu jim zadarmo nabídlo vymazání jmenovky na dresu s číslem 7, které bylo do té doby naprosto posvátné.

Figo začal novou štaci excelentně a společně s výborným Raúlem kosil v Primera División jednoho soupeře za druhým. Jedno z mála zaškobrtnutí Realu přišlo na Nou Campu, kde se Figovi od osudového přestupu pravidelně dostávalo extrémně nepřátelského příjmu. Na hřišti kolem něho přistávaly nejrůznější předměty včetně skleněných lahví a již legendární prasečí hlavy. Hitem se staly také chorály, jejichž cílem bylo Figa co nejvíce urazit. Právě tyto vypjaté zápasy ale Luis zbožňoval. Na jednu stranu mu byla atmosféra nepříjemná, ale jak sám později několikrát přiznal, tak právě v takových situacích si vždycky liboval a díky velké psychické síle je také s přehledem zvládal.

Na konci hektického roku přišlo jeho největší individuální ocenění – Zlatý Míč a další odměnou za výborné výkony mu byl třetí ligový titul v kariéře, ke kterému přispěl osmi brankami a osmnácti asistencemi. Zároveň přivítal v týmu svého hlavního soupeře v prestižních anketách - Zinedina Zidana.

Nešťastné zranění
Také ročník 2001-02 probíhal dle očekávání. Figo hrál fantasticky a Real Madrid pod Del Bosqueho taktovkou zejména v domácích zápasech předváděl úchvatná představení. Po uzdravení Morientese a Helguery se v zimě konečně zabydlel na špici tabulky před Valencií. Ve chvíli, kdy se „pusinky“ pokoušely získat co největší náskok do ligového finiše, však přišlo nečekané svalové zranění, které se později výrazně podepsalo pod Figovy výkony.

Oslabený Real na Valencii neměl a všechny síly soustředil na evropskou scénu. Figo v závěrečných kolech Ligy Mistrů na hřišti nechyběl a na prahu třicítky se konečně dočkal vítězství v nejprestižnější klubové soutěži. Ale radost mu kazila forma, která měla do té bývalé daleko. V glasgowském finále proti Leverkusenu (2-1) byl nejslabším článkem bílého baletu, což viděl i kouč Del Bosque a po hodině hry stáhl svoji hvězdu z trávníku.

Mistrovství světa v Asii se stalo další neúspěšnou zkouškou pro portugalský tým, kterému byly kdysi předpovídany velké věci. Figo zcela vyhořel - chyběla rychlost, odskakovaly mu míče a ostudně skončil hned v základní skupině na kopačkách průměrných Spojených států a domácích jižních Korejců.

Los Galacticos nestačí
Realu Madrid se však dařilo i nadále a na jaře roku 2003 přišel další triumf v La Lize. Asi týden před jeho ziskem byl oznámen příchod další superhvězdy, tentokrát však její jméno vzbuzovalo spíše údiv. David Beckham totiž v Manchesteru zářil na pravé straně zálohy, kterou měl v Madridu předplacenou právě Figo. Přišel i nový trenér – starý známý Carlos Queiroz, a v přípravě ihned Luise zkoušel na levém křídle. Nakonec ho však vrátil zpět, protože se po odchodu nešťastného Makeleleho pro Beckhama uvolnilo místo pivota.

Skvěle rozjetá sezona 2003-04 skončila obrovským propadákem. Ve finále královského poháru Real doplatil na slabou fyzičku vyčerpaných klíčových hráčů a prohrál se Zaragozou v prodloužení (2-3). Ligu pak dohrál se sérií pěti porážek v řadě v neskutečné křeči. Největší vlna kritiky se valila na Queiroze, ale ani Zidane, Figo a Raúl nezůstali nijak ušetřeni. Nejednalo se o první Figovy problémy v Realu. Jindy spolehlivý exekutor penalt rok předtím zklamal v klíčovém okamžiku sezony, když v semifinále Ligy Mistrů na Delle Alpi neproměnil proti Buffonovi penaltu. Portugalcova do té doby pevná pozice ve španělské metropoli se poprvé vážně zatřásla.

Na dlouho očekávaném Euru se sice domácí Portugalci probili až k finálové účasti, ale Figo u toho ani zdaleka nehrál hlavní roli. Na hřišti byl zřejmě nejslabším záložníkem mužstva a dokonce se začalo spekulovat o jeho napjatých osobních vztazích s Decem. A nejen s ním...

Také z Realu zadními dveřmi
Na podzim přišel na lavičku Madridu ofenzívu milující Brazilec Luxemburgo a začal chystat hru na tři útočníky. V tu chvíli bylo všem jasné, že jeden z trojice Beckham – Zidane - Figo se do sestavy definitivně nevejde. Odnesl to právě Figo, když skoro celé jaro musel zázračné zmrtvýchvstání svých spoluhráčů sledovat jen z lavičky. Realu však ani fantastický finiš nestačil a pomalu začal přepouštět své výsadní postavení Barceloně na čele s nezastavitelným Ronaldinhem.

Křídelník pomalu začal připravovat média na svůj možný letní odchod. Luxemburgo měl pevnou pozici a navíc do klubu lákal krajany Baptistu a Robinha. Luis ještě odjel s týmem na tradiční zámořské turné, ale po něm už nabral směr Serie A. I z Madridu odešel bez díků, nepochopený, skoro jako psanec. Až příliš hořký osud fotbalového génia, kterému mnozí fanoušci bílého baletu vyčítali, že v jejich dresu neodevzdal tolik, jako v tom barcelonském.

V italských vodách se Žralok okamžitě zabydlel a už ve třetím evropském velkoklubu stál na prahu úspěšné éry. Titul ze sezony 2005-06 byl pro Inter prvním po sedmnácti letech a Figo na něm měl nemalé zásluhy. Hned další rok přišla zasloužená obhajoba, tentokrát už vybojovaná na hřišti. Ač Figova pozice pod trenérem Mancinim začala trochu slábnout, stále nebylo pochyb, že právě on, elegantní tvůrce z Almady, je tím hlavním špílmachrem jeho sestavy. Mezitím se rozloučil s národním týmem na MS v Německu, kde Portugalci získali 4. místo. Na kontě má celkem 127 reprezentačních startů, tuto metu v jeho zemi dosud nikdo nepřekonal.

Konec kariéry se odkládá
V právě probíhající sezoně byl milovník ryb a sushi dlouhou dobu nejlépe hodnoceným záložníkem Serie A, ovšem na začátku listopadu došlo k dalšímu smolnému momentu kariéry, který se zdál býti dlouho osudným. Pavel Nedvěd v nevinném souboji zlomil Figovi nohu a Portugalec se nedávno nechal slyšet, že by tohle zranění mohlo znamenat i konec jeho vynikající kariéry profesionálního fotbalisty.

V tom případě by se už nedostalo na bohaté zájemce z Asie ani na angažmá v zámořské MLS, kde by měl po boku kamaráda Davida Beckhama pomoci zpopularizovat fotbal. Luis se však naštěstí po dvou měsících z těžkého zranění dostal a nyní už opět nastupuje v základní sestavě. Na konci sezóny 2007/2008 získal další Italský titul.

V sezóně 2008/2009 se v Interu potkává s krajanem José Mourinhem a spolu vedou Inter za dalším titulem. 16. května oznamuje konec kariéry, v den, kdy si Inter zajistil další titul. 31. května hraje Luís Figo poslední zápas kariéry, má kapitánskou pásku a když je střídán, je vyprovozen ovacemi ve stoje. Obíhá celý stadion, loučí se s fanoušky a objímá se spoluhráči. Po konci kariéry nastupuje do týmových struktur Interu.

Luis Figo odehrál za Real Madrid 244 oficiálních zápasů, ve kterých vstřelil 57 gólů.

Liga Mistrů
1
La Liga
4
Copa del Rey
2
Španělský Superpohár
3
FIFA World Player
1
Zlatý míč
1
Serie A
4
Italský Pohár
1
Italský Superpohár
2
Evropský Superpohár
2
Interkontinentální Pohár
1
Portugalský Pohár
1
Portugalský Superpohár
1
Mistrovství Evropy U-16
1
Mistrovství Evropy U-18
1
Interkontinentální Pohár
1
   


• Sporting CP (1989 - 1995)
• FC Barcelona (1995 - 2000)
• Real Madrid (2000 - 2005)
• Inter Milan (2005 - 2010)