Luka Jović #18

Luka Jović
Klub: Real Madrid
Datum narození: 23.12.1997 (21 let)
Místo narození: Bijeljina
Národnost: Srbsko
Výška: 182 cm
Váha: 85 kg
Pozice: útočník
Preferovaná noha: pravá
V klubu od: 4.6.2019
Smlouva do: 30.6.2025
Agent: Falì Ramadani

Statistiky 2019/20

Z M G GP A ŽK ŽČK ČK
LaLiga 9 290 1 0 0 0 0 0
Copa del Rey 0 0 0 0 0 0 0 0
Liga Mistrů 2 28 0 0 0 0 0 0
Superpohár UEFA 0 0 0 0 0 0 0 0
Supercopa España 0 0 0 0 0 0 0 0
Klubové MS 0 0 0 0 0 0 0 0
Celkem 11 318 1 0 0 0 0 0

Někdy si říkám, že jsem se tak prostě narodil. Každý má na něco talent a ten můj je, myslím, střílení gólů.

Trenéři ve mně ten instinkt museli vidět, protože mě do útoku stavěli od mých fotbalových začátků. Vzpomínám si, že jsem vždy chtěl hlavně skórovat. Když jsem byl mladší, měl jsem dvě VHS kazety se všemi brankami z MS 2006. Tehdy mě fascinoval Brazilec Ronaldo, byl jsem posedlý jeho gólem se step-over fintou proti Ghaně. V soubojích jeden na jednoho s brankaři byl neuvěřitelný, hodně rychlý, v jeho podání to vypadalo jako magický trik. A já se to poté snažil naučit. R9 hrál s neuvěřitelnou lehkostí, jeho styl se sebedůvěrou mě určitě pozitivně ovlivnil.

Můj otec mě poprvé zapsal v klubu FK Omladinac v Loznici. Vyrostl jsem ale na místě zvaném Batar. Nebojte, neočekávám, že ho budete znát. Je to malá vesnice, kde stojí pouze 105 domů, ale pro mě speciální. Nemůžu zapomenout, když jeden ze sousedů prohodil: „Je to tady hezčí než v Paříži.“ A tak to opravdu vidím i já sám. Téměř všichni lidé jsou tam zaměstnáni v zemědělství a pokud se jich zeptáte, v co věří, řeknou vám dvě věci: tvrdá práce a snění. Každý v Bataru obětuje vše pro ušetření dosti peněz, aby pomohl svým dětem odejít na vysokou školu nebo se přestěhoval do většího města za prací. 

U nás to bylo stejné. Otec tvrdě dřel, aby mi pomohl najít moji životní cestu. Když jsem vyrůstal, vlastnil supermarket a pokud měl horší rok, musel v bance zažádat o půjčku, aby mne mohl každý den vozit na trénink. Můj strýc pracoval v Rusku a pokud se k němu doneslo, že máme nějaké finanční potíže, koupil kopačky a poslal otci peníze, kdyby potřeboval. Myslím si, že srbské rodiny jsou v tomhle speciální. Jsme si velmi blízcí, museli jsme být.

O tomhle moc nemluvím, ale když mi bylo asi deset, moje sestra těžce onemocněla. Lékaři jí našli leukémii, a tak pobývala velmi dlouho v nemocnici. Toto období změnilo naše životy. Matka musela přestat vést obchod, aby se o ni mohla starat. Naše rodina byla celý rok rozdělena. Já žil s otcem a dědou a jezdil na tréninky Červené hvězdy Bělehrad.

Šlo o těžké časy, hodně mě to vystrašilo, protože jsem si o té nemoci četl. Na co si vzpomínám nejvíc, je pocit, když jsem po zápase přijel z Bělehradu domů. Otec mě vyzvedával a po cestě se stavil pro strýce a bratrance. Zpočátku jsem nevěděl, co se děje, ale pak jsem si uvědomil, že máme velkou oslavu. Šli jsme dovnitř, sestra na sobě měla papírový klobouk, jako by to byly její narozeniny. Řekli nám, že je vyléčená. Byl to úžasný pocit, jelikož jsem věděl, že bude v pořádku.

Když sestra v boji o život zvítězila, motivovalo mě to k úspěchu. Chtěl jsem být vítězem jako ona. Můj sen byl stejný jako u každého dítěte v Bataru - hrát za Červenou hvězdu a porazit Partizan v derby. Lidé mimo Srbsko to možná nepochopí. Červená hvězda se liší způsobem, který nedokážu správně popsat. Na stěnách našeho tunelu jsou graffiti a když uslyšíte atmosféru na stadionu, nemůžete tomu uvěřit. Také se tam počítá jen výhra, všechno ostatní je neúspěch. Když měl klub před pár lety finanční potíže, někteří hráči do novin napsali zprávu fanouškům: „Podívejte, nyní jsme ve složité situaci, tým si nemůže dovolit koupit ani mýdla.“ Další den se na oplátku někteří z příznivců vloupali hráčům do aut a nechali jim mýdla na sedadlech. Je to zkrátka víc než jen klub a vyrůstat v takovém prostředí ti dává sebedůvěru se nikdy ničeho nebát.

Když mi bylo šestnáct, debutoval jsem proti klubu FK Vojvodina... Ubytování před zápasem jsme měli v hotelu Novi Sad a musíte pochopit, že v mládežnickém týmu před utkáním nebyl žádný zákaz vycházení. Takže jsem seděl v hotelu se svým spolubydlícím a protože jsme byli opravdu hladoví, šli jsme si dát nějaké jídlo. Pak jsme se vrátili a vidíme naše trenéry sedět u baru s drinkem. Šokovaně na nás zírali. Nechápali jsme. Jeden z nich se zeptal: „Nevíte, kolik je?“ My se mrkli na hodiny a bylo 23:30. A tak začal řvát: „V posteli jste měli být už od 23!“ Ale my jsme o tom opravdu nevěděli. Ten večer byl velmi naštvaný, ale můžu vám říct, že jakmile jsem další den vkročil na trávník, byl jsem plný sebejistoty. Podle mě je střílení branek o instinktu, a to je moje nejlepší vlastnost. Nezáleží na tom, co se děje, když mi řeknete, že mám míč dostat do sítě, pak jsem plně soustředěný. 

A tak jsem nastoupil a skóroval. Vzpomínám si, jak jsem se díval na naše fanoušky, kteří slavili, a to byl ten nejúžasnější pocit. Červená hvězda je téměř jako rodina. Vždy jsem za ně chtěl hrát a i když jsem měl šanci se přesunout do větších klubů, opravdu jsem nechtěl. A tak to bylo - v roce 2016 mě oslovila Benfica a tehdy jsem své matce řekl, že neodejdu. Vzpomínám si na její slova. Řekla: „Zlato, víme, že miluješ Červenou hvězdu více než nás, ale teď musíš myslet hlavně na sebe.“ Hádám, že to ohledně klubu mluví za vše.

Nakonec jsem se opravdu nerad rozhodl přestoupit do Benficy - kvůli kariéře, ale myslím, že se vše stalo až příliš rychle. Moje rodina pro mě znamená absolutní svět a zkrátka jsem nebyl připraven je opustit. Ve věku osmnácti let se přesunout o tisíce kilometrů na místo, kde neznáte jazyk, to už není jen o fotbale. Život není jednoduchý. Když jsem poprvé přijel do Lisabonu, myslel jsem na svůj domov a bezdůvodně začal plakat. Bylo to opravdu špatné období mé kariéry, protože jsem se cítil tak sám. Naštěstí se všechno změnilo, když jsem se mohl přestěhovat do Frankfurtu. 

Eintracht budu vždy milovat a oceňovat, protože to není klub, který je o penězích nebo drahých hráčích. Místo toho jde o chemii a neuvěřitelný pocit sounáležitosti s příznivci, udělal jsem si zde mnoho přátel. Jakmile jsem se tam přestěhoval, začal jsem si fotbal znovu užívat. Když jsme v roce 2018 vyhráli Německý pohár, atmosféra na stadionu i ve městě byla neuvěřitelná. Cítil jsem se jako doma v Bělehradu.

Jednou z mála mých  špatných vzpomínek je semifinále Evropské ligy proti Chelsea. To bylo asi poprvé v kariéře, co jsem plakal kvůli zápasu. Nestalo se tak ihned po penaltách, ale až při cestě do kabin, jakmile jsem viděl fanoušky Eintrachtu v přední řadě zpívat naši hymnu se slzami v očích, i když jsme to nezvládli. Pro mě to byla jiná zkušenost - hrát pro fanoušky, kteří vás podporují i přes prohru. To je ve světě fotbalu vzácné. Tento klub mne změnil.

Vzhledem k tomu, že jsem se přestěhoval do Německa a opět se mi dařilo hrát na vysoké úrovni, měl jsem šanci svoji zemi reprezentovat na Mistrovství světa v Rusku, což je pocit, který nemůžete popsat slovy. Vzpomínám si, že než jsme začali hrát proti Brazílii, dělal jsem předzápasovou rozcvičku s Grujićem z Herthy a doslova jsme se cítili, jako by měl stadion vybuchnout. Během utkání skoro nic necítíte, ale poté můžete konečně vidět celý obrázek - to, co jste udělali, a všechno, čeho jste dosáhli. Pro mě jako dítě, které vyrostlo v malé vesničce v Srbsku a které vždy sledovalo Ronalda, to bylo velmi speciální.

Vše se teď děje tak nějak rychle. Před několika lety jsem jen snil o tom, že budu hrát za Červenou hvězdu, nyní se mi podařilo bojovat v semifinále EL, reprezentovat Srbsko na MS a podepsat s Realem Madrid, neuvěřitelné. Ale myslím, že nejdůležitější věcí pro útočníka je sebedůvěra. Cítím, že mám kvalitu, se kterou jsem se narodil, a nikdy o ní nebudu pochybovat. Je to legrační, protože když jsem naposledy hrál za národní tým, jeden z mých spoluhráčů - Stefan Mitrović - řekl něco jako: „Člověče, čeho všeho bych mohl dosáhnout, kdybych měl tvoje sebevědomí.“

Zpočátku jsem žil v malé vesničce v Srbsku se stovkou domů, což je místo, o kterém jste nikdy předtím neslyšeli. Jak tento příběh bude pokračovat? Čeho všeho dosáhnu? Jaký je konec? Nevím, ale mám opravdu velké sny. Jsem velmi rád, že jsem dostal šanci hrát za Real Madrid a ještě jednou bych rád poděkoval klubu a příznivcům Eintrachtu za to, že jsem se v posledních dvou letech cítil jako doma.

Srbská superliga
2
Primeira  liga
2
Německý pohár
1
Portugalský ligový pohár
1
Portugalský pohár
1
Portugalský superpohár
1

• Red Star Belgrademládežnické kategorie (2005 - 2014)
• Red Star Belgrade (2014 - 2016)
• Benfica (2016 - 2019)
- Frankfurt (hostování, 2017 - 2019)
• Frankfurt (2019- 2019)
• Real Madrid (2019 - současnost)

• Debut za Real Madrid: 

• Osobní stav: svobodný - Andjela Manitasević
• Děti: syn David

Zranění Od Do Dnů
Svalové zranění 8.11.2019 22.11.2019 14