Míchel

Míchel
Datum narození: 23.3.1963 (56 let)
Místo narození: Madrid
Národnost: Španělsko
Pozice: záložník


José Miguel González Martín del Campo, známější však spíše pod pseudonymem Míchel, se narodil 23. března roku 1963 v Madridu. Se dvěma sestrami to byl jediný syn, takže právě prostřednictvím nejmladšího Míchela si jeho otec mohl splnit svůj dávný sen.

Fotbalové nadání totiž Míchel zdědil právě po svém otci, který se však musel své kariéry vzdát, když se zranil při automobilové nehodě. Byl právě v nejlepším fotbalovém věku 27 let s nabídkou hrát za Córdobu. O fotbal se však dál aktivně zajímal a v kariéře pokračoval jako trenér mnohých týmu ve středním Španělsku. Díky svému otci dělal Míchel své první fotbalové krůčky velice záhy a už od počátku se učil za pomoci užitečných rad mnohých profesionálů. Jejich zásluhou spolu s vrozeným talentem začal Míchel velmi brzy převyšovat hráče svého věku a na školách, kde studoval pak byl ve fotbale hvězdou. V deseti letech začal hrát za první opravdový tým, jmenoval se Rayo de Los Angeles a nacházel se právě ve čtvrti Madridu, kde Míchel bydlel.

Ve dvanácti letech obdržel talentovaný mladík první důležité nabídky od klubů Rayo de Vallecano a Atlético Madrid. Po domluvě s otcem se však rozhodl obě nabídky odmítnout, přestože jeho otec byl příznivcem červenobílých. Nakonec se rozhodli nabídnout své služby místnímu gigantovi Realu Madrid, kde jako vedoucí nižších kategorií působil Basilio de Pozo, který byl kdysi v Aranjuezu trenérem Míchelova otce. Když mladého fotbalistu vyzkoušeli, byli jeho fotbalovými přednostmi a kvalitami mile překvapeni. Nebylo tedy žádným překvapením, když Míchel 1. října 1976 oficiálně přestoupil do Realu Madrid. Začal v kategorii Infantil B, jeho postup mládežnickými kategoriemi však na sebe nenechal dlouho čekat, takže brzy povýšil do kategorie Infantil A. Během dvou let už se mohl stále ještě mladý Španěl radovat z postupu do Juvenil B odkud následoval skok až do Juvenilu A, kde už na sebe upozornil natolik, že si vysloužil povolání do mládežnického výběru do 18 let, s kterým vybojoval Trofeo Príncipe Alberto de Monaco s individuálním oceněním jako největší evropský talent. V roce 1981 odehrál svůj poslední zápas jako dorostenec ve finále Mistrovství Španělska, kde se dokonce gólově podílel na porážce Athletica Bilbao.

V sezoně 1981/82 si Míchel vysloužil postup do Castilly tehdy pod vedením Amancia Amara. Právě za jeho působení měla Castilla nejlepší tým za celou svou dosavadní historii, když se zde setkala generace prvotřídních fotbalistů, z nichž se později vydělila dnes již legendární “Supova letka“ v čele s Butragueňem. Také Míchel byl jejím neopomenutelným členem. Brzy si většina členů Castilly splnila svůj sen povýšením do prvního týmu. Míchel však stále zůstával v rezervě, v prvním týmu si zahrál sice již 11. dubna roku 1982, byla to však jen z nouze ctnost, která netrpělivému Míchelovi ještě nevynesla vstupenku do prvního týmu natrvalo. Právě sezona 1983/84 byla pro španělského mladíka velkou zkouškou, protože všichni jeho bývalí spoluhráči se na rozdíl od něho už pravidelně prosazovali v prvním týmu. Míchel už si myslel, že o něj klub nemá zájem a že jeho dny v Realu jsou sečteny. Jednou mu to už nedočkavostí nedalo a zeptal se samotného di Stefana, proč ještě pořád zůstává v rezervě. Ten mu dal odpověď, která se zapsala do klubové historie: „Můžeš hrát, až ti spadne hřebínek. “ Míchel se opravdu nemusel bát, protože jeho budoucnost měla pokračovat v A týmu slavného velkoklubu, ještě předtím se však s Castillou rozloučil ve velkém, když se podílel na zisku trofeje pro výherce ligového mistrovství Segundy División.

V létě roku 1984 se tedy Míchel konečně odporoučel do svého vysněného prvního týmu. Svůj debut a zároveň své první el clásico si odbyl v zápase na domácím stadionu Santiaga Bernabéua proti odvěkému nepříteli Barceloně. Na svůj první zápas oblékl dres s číslem sedm, s číslem které neměl rád. Během své kariéry nakonec nosil na zádech téměř všechna čísla snad jen s výjimkou čísla tři a devět. Pří jedné příležitosti dokonce oblékl i brankářský dres s tradičním číslem jedna, jeho oblíbeným číslem však vždy bylo číslo osm. To nosí na dresu také pokaždé, když hraje utkání za veterány Bílého baletu. Hned ve své první sezoně za A tým odehrál 26 utkání na levém křídle, ve kterých se mu podařilo síť rozvlnit dvakrát. První mezinárodní úspěch si do statistik připsal výhrou poháru UEFA v roce 1985, který do Madridu putoval ještě znovu hned další sezonu.

Další kariéra Míchela je už dobře známá všem příznivcům Realu Madrid. Příchodem nových hráčů společně s veterány jako byli Gallego, Santillana a Juanito a s přispěním Supovy letky byl vytvořen vítězný tým, jeden z nejkomplexnějších v celé historii klubu. Tituly přicházely jeden za druhým, takže ligový titul v roce 1990 byl již pátým v řadě. Radost ze zisku titulu mistra ligy si Míchel mohl užít ještě o pět let později v roce 1995. Z jeho nemalé sbírky titulů se nesmí opomenout ani dva tituly za španělský pohár, čtyři za superpohár a jeden za ligový pohár.

13. prosinec 1994 se do Míchelova života zapsal černou barvou. Stadion Anoeta se stal v 13. minutě během utkání proti Realu Sociedad svědkem vážného zranění. Když se španělský záložník otáčel zůstala mu levá kopačka zaklíněná v zemi. Jeho koleno se otočilo až nevydržely šlachy. Míchel zvolna došel za postranní čáru a vysvětlil lékaři: „Je to něco vážného, protože jsem cítil, jak mi praskalo v koleně.“ Nemýlil se. Došlo u něj k přetržení křížových šlach, které ho vyřadilo ze hry na šest měsíců. Do týmu se vrátil až 24. července 1995 během představování kádru pro sezonu 1995/96.

S Valdanem jako novým trenérem mužstva už se Míchel dostával na hřiště jen poskrovnu, do hry většinou zasahoval až v druhé půli utkání. Po demisi prezidenta klubu Ramóna Mendozy se Míchel rozhodl, že nebude překážet rozhodnutím nového prezidenta. Stále měl mnoho nabídek na angažmá do předních španělských i italských klubů, ale Míchel věděl, že pokud přestoupí, bude to muset být do klubu mnohem vzdálenějšího od jeho milovaného Realu Madrid. Nakonec si jako svoje nové působiště vybral mexický klub Atlético Celaya, kde 26. dubna 1997 odehrál své úplně poslední utkání hráčské kariéry.

Na mezinárodním poli měl však Míchel také úspěchy. Za španělský národní tým odehrál své první utkání v roce 1985 proti Rakousku v Zaragoze a v příštích 66 utkáních se stal neoddiskutovatelným vůdcem na hřišti a také úspěšným střelcem. Ještě dnes zabírá šestou příčku v tabulce nejlepších střelců španělského výběru.

I když Míchel skončil s kariérou profesionálního fotbalisty, zůstal ve fotbalovém světě aktivně činným podobně jako mnoho dalších fotbalistů. Spolupracoval s deníkem Marca i se španělskou televizí a v roce 2004 mu tehdejší prezident Realu Madrid Florentino Pérez nabídl místo pomocného sportovního ředitele. V poslední době se Míchel dal do trenérského řemesla. Nejdříve v sezoně 2005/06 působil jako trenér v madridském klubu Rayo Vallecano a přes Castillu a Getafe se dostal až na post hlavního trenéra v Seville.

Pohár UEFA
2
La Liga
6
Copa del Rey
2
Španělský Superpohár
4
Spanělský Ligový Pohár
1
 


• Real Madrid (1981 - 1996)
• Atletico Celaya (1996 - 1998)