Zinédine Zidane

Zinédine Zidane
Datum narození: 23.6.1972 (47 let)
Místo narození: Marseille
Národnost: Francie
Pozice: záložník


Kdesi v ústraní přistěhovaleckých sídlišť, nevábných končin situovaných na severní okraj Marseille, vzešel z chudoby a asketického života mládí již pátý syn dvou alžírských imigrantů z kmene Kabylů, aby zanedlouho uchvacoval obyvatelstvo této planety svými finesami, perfektním fotbalovým myšlením, svou osobností, ale i kontroverzemi. Tamní přístav dal vzniknout budoucí výstavní lodi francouzské kopané s přídomkem Zizou - Génius.

V Zidanově výkladní vitríně se nachází nespočet medailí, ocenění a zásluh, ale žádná nenahradí emoce a blažené pocity, které vléval do srdcí fanoušků, když na zeleném parketu ladně tančil ve fotbalovém rytmu. Nebyl extravagantní primadonou či bouřlivákem, na hřišti působil spíše smířlivě, klidně, elegantně a místy i neviditelně. Jeho přirozeně ladná dynamika, herní inteligence či odolnost pospolu inspirovaly či inspirují nejmladší i postarší fotbalisty po celé planetě.

Ačkoliv se může jevit následující souvětí jako otřepané a zhýralé klišé, svou ryzí osobnost začal formovat od útlého a přetěžkého mládí, nicméně tvrdou prací, úctou k hodnotám a skromností, potažmo později se vyklubavšími znamenitými schopnostmi budoval pevné základy své bohaté kariéry, v níž dosáhl nesmírné slávy a uznání.

Avšak i tento pestrobarevný, ba spíše narůžovělý obrázek poznamenaly černé přetahy a nedostatky. Zizou se ve své kariéře potkal s mnoha výpadky formy, ale nižádný fotbalista nebyl perpetuem mobile, aby šlapal donekonečna, furt brilantně. Výpadky fazóny byly skutečně to nejmenší, ačkoliv se přesvědčíme, že občas neměly krátkodobý, ale středně či dlouhodobý charakter.

Bohužel zabředl i k různorodým eskapádám, z nichž obecně nejslavnější černočerná flákota na malebném obrazu automaticky problikla čtenářovou myslí již při luštění prvních řádků, ba spíše nadpisu. Nic naplat, i takové mohou být naše vzpomínky na Zinedina Zidana, "jednoho z nejlepších," použiji-li slova jedné legendy světa kulatého nesmyslu. Pelého slova.

Statě níže si kladou za skromný cíl přiblížit Zidanovu kariéru od začátků v Cannes po rozporuplný závěr kariéry, doufejme bez stigmatizujících prvků a přílišné předpojatosti. Celá práce bude rozdělena do trojice rozsáhlejších úseků, abychom pospolu docílili případně větší přehlednosti.

Světlo světa spatřil Zinedine Ismail Yazid Zidane třiadvacátého června roku 1972 v marseilleském předměstí La Castellane, jehož dominantou je krásný stadion špičkového klubu Olympique Marseille s názvem Stade Vélodrome. Tamní drsné a až nelítostné prostředí přivedlo malého Zidana nejdříve k judu, jenže postupem doby stále více podléhal kouzlu kopané. Nehezké plácky mezi domy panelové osady se mu brzy staly hřišti, na nichž se učil v kruhu svých přátel a obzvláště starších bratrů fotbalovému umění.

Mičuda ho očarovala natolik, že neváhal vyměnit kimono za žákovský dres US Saint-Henri. O rok později již putoval do Septémes-les-Vallons, kde působil svými lehko postřehnutelnými dovednostmi a umem obtíže i o mnoho starším protihráčům. Nadějného dorostence si všiml Jean Varraud a se svolením ostýchavých rodičů přetáhl Zinedina Zidana do filmového Cannes.

Mnohé o pozdějším fotbalistově životě napoví rodinná situace. Rodiče se přistěhovali do jihofrancouzského přístavu s první vlnou emigrantů z Alžírska v období šedesátých let, tedy výhradně africké dekolonizace. Brzy si našli práci s malým výdělkem, jenž v období ekonomické recese sotva stačil na živobytí. Otec Smail Zidane přitom živil rodinu z chatrné mzdy nočního hlídače obchodního domu, přičemž matka Malika se starala o domácnost a pečovala o početnou dětskou legii.

Rodina byla chudá, dlouhý čas jen živořila. Svízelná životní situace, pečlivá výchova směřující k zodpovědnosti a nepředstavitelná opora nejbližších Zinedina Zidana řádně zocelily a vyškolily. Po studiích byl natolik emočně vyzrálý, že mohl čelit brzkému, byť ještě snesitelnému odloučení od rodiny. Velkou zkušeností pro něj byl i příklad otce, o němž před lety krásně prohlásil: "Byl vždycky mým strážcem v životě. Pracovával velice těžce, dřel, ale nedostával moc peněz. Přesto pro něj byl život více o vzájemných vztazích a lásce než o penězích. Byl to můj otec, který nás naučil, že imigrant musí pracovat dvakrát tak tvrdě, než kdokoliv jiný, a že se nesmí nikdy vzdát."

Ačkoli Smail Zidane neváhal v prvopočátcích angažmá několikrát týdně cestovat Renaultem se svým synkem do mládežnické akademie AS Cannes, postupem času ho výše popsaný nedostatek financí donutil povolit chlapcovo brzké stěhování, jež nebylo toliko náročné. Stěhování nezvykle nikoliv na internát, jak by mnohé mohlo napadnout. Zinedineho Zidana hostil po netradičním apelu jeho starostlivé matky sám prezident AS Cannes Alain Pedretti, chápavý otec tří dětí.

Zidane začal velmi časně splácet důvěru prezidenta i rodičů do jediného franku. Díky dřině, morálce a učenlivosti dostal před sedmnáctými narozeninami příležitost nadýchat se lákavého prvoligového vánku, ale letmý vzestup kariéry zažil až o dva roky později, kdy si našel stabilní ukotvení v záložní řadě AS Cannes. Z porce osmadvaceti střetnutí v ročníku 1990/91, ve kterém dokonce mančaft postoupil do tehdejšího Poháru UEFA, vzešel z kopačky technicky vyzrálého, ovšem ne zrovna střelecky potentního Zidana jeden jediný přesný zásah, přičemž se prezident Pedretti nezdráhal slíbit Zidanovi právě za první branku automobil. Pedrettiho hec pomohl, neboť Zizou hned v následujícím zápase (proti Nantes osmého února roku 1991) poprvé v kariéře mezi muži rozvlnil síť a poslal svého hostitele do autobazaru. Prezident nebyl maloměšťáckou slibotechnou a kvapně si pospíšil, Zizou zanedlouho fasoval červený Renault Clio.

Ostatně zápasy proti západofrancouzskému FC Nantes byly pro Zidana osudové, představovaly důležité milníky v jeho kariéře, protože právě proti osminásobnému francouzskému šampiónovi poprvé vykročil na prvoligové trávníky, když jej tehdejší dirigent canneského fotbalového orchestru, rodák ze severního Alžírska Jean Fernandez, dvacátého máje roku devětaosmdesátého nechal na tucet minut zaběhat si na prvoligovém kolbišti.

Přesuňme se však zpět do sezóny plné změn, předělů či rozpadu sovětského bloku. V Cannes před novou sezónou vládla všeobecná spokojenost a nadšení. Klub prožíval historický vzestup, rodina se vypotácela i díky nepatrné finanční pomoci klubu z potíží a Zidane si našel životní partnerku. Neodolal překrásné katalánské tanečnici Veronique, která se o několik let později stala jeho manželkou a matkou čtyř, věřme, Zinedineho synů. Zbystříte-li a očekáváte klid před bouří, nemýlíte se. AS Cannes překvapivě a hodně potupně v nadcházející sezóně padá do druhé ligy a stadion Pierra de Coubertina si od nejvyšší soutěže odpočine. A Zizou? Cannes je mu malé a pokladna klubu se potřebuje zahojit po ošklivé sestupové ráně. Zamíří do milované Marseille?

"Mou touhou bylo jednou hrát za tým, kterému jsem odmalička fandil, za Marseille. Když jsem byl v Cannes, nabídla se mi tato příležitost, ale nechal jsem ji proklouznout mezi prsty, a pak se vše začalo vyvíjet zcela jiným směrem a naše cesty se rozešly," smutnil kdysi Zizou, pro něhož byla a bude Marseille srdeční záležitostí. Za dveřmi vyčkávalo Girondins de Bordeaux, jež muselo kvůli velkým finančním potížím a administrativním sestupu začínat od píky ve druhé nejvyšší francouzské soutěži. Zizou se nerozmýšlel a nabídku přijal. Psal se rok 1992.

Finanční situace v jihofrancouzském městě Bordeaux se zlepšila, což lze říci i o výsledcích nadějně vypadajícího mužstva. Fantastické výkony mladičkého tahouna mančaftu Zinedina Zidana a jeho neméně skvělých spoluhráčů Bixenteho Lizarazua či Christopha Dugarryho vyšvihly klub opět na výsluní francouzské kopané. A brzy i do evropských poháru. Řádící bordeauxská mládež vedla své spolubojovníky přes vítězství v Intertoto Cupu roku 1995 do Poháru UEFA, kde Girodins rdousili své soupeře útočnou hrou, ve které hrali prim právě Christoph Dugarry a Zizou. Po heroickém čtvrtfinálovém výkonu proti AC Milán se Zizou podruhé setkal s českým výběrem, načež poprvé na klubové úrovni (o tom prvním až v následující části).

Natěšený a předchozími výsledky nabažený Strahovský stadion čeká galapředstavení. Pohledy se marně upírají k Poborskému, Šmicerovi či Stejskalovi, avšak do mysli českých fanoušků se více vmemoruje s míčem se mazlící fotbalový básník Zizou, který zahřívá mrznoucí fanoušky a přihrává na jedinou branku Dugarrymu. Onehdy jej ještě fotbalová Evropa neznala a až s odstupem času si české obecenstvo uvědomilo, jaký klenot do metropole dorazil. Zizou však o několik let později do Prahy zavítal, v dresu jiného celku a na jiný stánek. Slavia tenkrát měla nespornou kvalitu, ale ne potřebné štěstí, Bordeaux nakonec i doma stvrdilo postup nejtěsnějším možným vítězstvím a těšilo se na finále s Bayernem Mnichov.

Girondins bez Zidana a se Zidanem, to je jak chladná noc bez ženy a slunný den. Bordeaux bez svého špílmachra v Mnichově prohrálo, bavorský gigant pak na Parc Lescure nepřipustil žádné drama a radoval se ze zaslouženého titulu. Ani Zizou nedokázal přinést blahodárnou vláhu pro vyprahlé bordeauxské střelce, a tak stříbrný pohár okoštoval bavorské pivo. Lahodné červené si muselo počkat. Bordeaux vlastně čeká dodnes.

Zizou si přes nesporný žal a zklamání musel pospíšit, zotavit se po naštěstí nikterak vážné autonehodě a připravit se na evropský šampionát. Umořeného, fyzicky i psychicky vyčerpaného fotbalistu čekal na prahu čtyřiadvacátých narozenin první ostrý mezinárodní test na Ostrovech, v Anglii.

Přesuňme se nyní v čase o dva roky zpět. Táhnoucí se neúspěchy u kormidla francouzského národního týmu lámou Gerrardu Houllierovi vaz, a tak musí otěže přepustit Aimému Jacquetovi. Z trenéra, který měl hrát epizodní roli, tj. být prozatímní alternativou, než se nalezne kvalitní náhrada za Houlliera, se k překvapení všech vyklube veleúspěšný a charismatický muž, který dokáže snoubit kvality právě nastupující generace a starých protřelých harcovníků. A mezi francouzskou omladinou vyčnívá právě Zinedine Zidane.

V srpnu roku 1994 otiskují sportovní deníky nominaci na přátelský duel francouzského a nově se formujícího českého mužstva, v níž nechybí ani Zidanovo jméno a nula v kolonce počtu odehraných klání. Na domovském Parc Lescure bylo živo, na tribunách se tísnily celkem početné davy fanoušků čekajíc, že přijde milovaný kouzelník. A on přišel, a on čaroval! Když Zizou za asistence rezervního rozhodčího držícího zastaralé kovové ukazatele vběhl na pažit, fanoušci nadějně zajásali. Francouzi totiž prohrávali 0:2, ale spasitel již byl v plné zbroji na kolbišti.

Naráz se obraz hry - respektive ofenzivního utrpení, které francouzské mužstvo předvádělo - krapet proměnil. Zizou okysličil skomírající útok a jeho spoluhráči začali na branku českého týmu nepříjemně dorážet. Odpovědnost bere do rukou sám Zizou, přijímá na kruhu míč, opovrženíhodně míjí skluzujícího soupeře, upře zrak na mičudu a v mžiku jí vysílá k pravé tyči bezmocného Petra Kouby.

Zidanovi cuknou koutky a za všeobecné vřavy se v houfu svých nabuzených a vyrovnání chtivých spolubojovníků vrací na půlící čáru, aby se o dvě minuty vlastnoručně podepsal pod jeden z neúžasnějších reprezentačních debutů fotbalové historie. Zizou nebojácně vletí do centru z rohového kopu a merunu umístí mimo dosah legendárního českého brankáře. Vyrovnáno - ochozy šílí! Široko daleko se rozléhá děkovné skandování "Zidane, Zidane!" a tančící mág z Marseille započíná dlouhou, strastiplnou, ale přenádhernou pouť po světových kolbištích.

O necelá dvě léta později přichází evropský šampionát v Anglii. Tuzemská média vzývají finále, chtějí po letech vyplenit Ostrovy. Fanoušci svorně přitakávají. Postupem času se ale ambiciózní požadavky mění v prostá přání. Již půlrok před samotným šampionátem je známo, že se jej nezúčastní recidivista Éric Cantona, známá to legenda Manchesteru United. Horkokrevný rudý ďábel aplikoval s nevšední surovostí prvky kung-fu na fanouškovi Crystal Palace a nemilosrdný trest jej neminul; na rozdíl od Jacquetovy pozvánky. Přes La Manche však nemusel cestovat ani šťastlivec Zizou.

Pršelo, dálnice byla kluzká a nerozvážný Zizou ve vysoké rychlosti nepřipoutaný. Znáte to - zákon schválnosti a hlouposti je neúprosný. Automobil dostal zákonitě smyk, zatančil na vodě jak potápník a narazil do svodidel. Nechybělo mnoho a vyprávěl bych jiný příběh. Smutný - kterak ve svém voze ztratila život obrovská naděje francouzské kopané. Leč nemusím, Zizoudík. Zidana zachránily v mžiku sekundy vystřelivší airbagy. Netřeba sálodlouze hloubat nad dopadem nehody na Zidanův výkon na mistrovství. Připočteme-li skutečně abnormální vytíženost Zinedina v dresu Bordeaux, pochopíme, proč jeho herní projev a umění zůstaly příznivcům kopané víceméně skryty.

Nakonec francouzská výprava zůstala na úkor Uhrinových mužů před branami finále, což největší měrou zapříčinila bídně kopnutá penalta Reynalda Pedróse v rozstřelu semifinále šampionátu. Mužstvo čekala náležitá studená sprcha od fanoušků a médií, která kritickými a velmi negativními ohlasy nikterak nešetřila. První taková Tantalova muka musel skousnout i Zizou, největším trnem v oku se staly nevyrovnané výkony. Nikdo se však neptal, co všechno tomu předcházelo.

Když už dozníval humbuk a vášně po šampionátu, začalo se hojně spekulovat o tom, kam vůbec Zizou přestoupí, neboť Bordeaux svého špílmachra udržet rozhodně nemohlo - to bylo nemyslitelné. Z řady zájemců se vykrystalizovala dvě jména, a to trenérské celebrity Alex Ferguson a Marcello Lippi. Manažer Manchesteru United se však rozhodl neinvestovat 3,2 milionu liber do hráče, jehož výkonnost je dle jeho zkušenostmi vytříbenému manažerskému oku kolísavá a nevyrovnaná, a proto Zizou neváhal přijmout nabídku Juventusu a kráčet v šlépějích svého neméně slavného předchůdce Michela Platiniho. Nutno dodat, že měl Sir Alex Ferguson ve svém tvrzení semínko pravdy.

Krátké loučení a už si to Zizou štrádoval přes mohutné alpské hřebeny do Turína. Místní Juventus byl lákavou fotbalovou destinací, vždyť se čerstvě pyšnil korunkou pro krále evropské klubové kopané. Stará dáma se nakonec stala pětiletou Zidanovou společnicí, v jejímž objetí se dočkal mnoha úspěchů a ocenění, ale v pokročilém stádiu svého pětiletého vztahu také kritiky a nesplněných očekávání, která skončila milionovým rozchodem, jenž potěšil pokladnici Juventusu i Zinedina Zidana, který si v novém působišti splnil svůj sen.

Vyštracháte-li v paměti jméno někdejšího uruguayského fotbalového matadora Enza Francescoliho, znáte jméno Zidanova fotbalového idolu a modly, v jehož kůži běhával s Fountainem, Kopou či Platinim po špinavých bulvárech čtvrti La Castellane. Na sklonku kariéry Francescoli hájil barvy River Plate, vítěze Copa Libertadores, a měl čest bojovat o prestižní Interkontinentální pohár. Tušíte správně, soupeřem mu byl Juventus se Zinedinem Zidanem.

Francescoli na poslední titul v Tokiu nedosáhl, postaral se o to Zinedine gólovou přihrávkou na fotbalového bažanta Alessandra Del Piera. Ve chvílích oslav a netušeného veselí po zápase si Zizou našel ždibet času, aby si vyměnil dres a nalezl pár jistojistě přátelských slov s loučícím se Enzem Francescolim. A snad se uruguayského fotbalisty důvěrně otázal, zda může později svého prvorozeného syna pojmenovat Enzo. Jestliže ano, Francescoli odpověděl vstřícným souhlasem.

Juventus se vrátil na evropskou scénu ověnčen japonskými vavříny, pln zdravého sebevědomí a odhodlání vyškolit každého nepřítele. A panoval. Bezkonkurenčně ovládl italské fotbalové končiny, když dvakrát po sobě získal Scudetto. Zizou přitom byl jedním z nejdůležitějších článků Lippiho mančaftu, vstřelil mnoho úchvatných branek a stal se miláčkem osazenstva stánku Delle Alpi. Jenže náročnému, předváděnou hrou zhýčkanému a úspěchy nadopovanému publiku se Zizou a celé Juve neodvděčili plnou měrou.

Důvod je prostý, prozaický a z pohledu fanoušků možná pochopitelný. Ač turínské mužstvo v sestavě s ním získalo prestižní evropský Superpohár (Paris SG rozdrtilo celkově 9:2), již nedokázal dovést Juventus k vytouženému ušatému poháru pro vítěze Ligy mistrů, ke kterému ale bylo neskutečně blízko. Juve dokráčelo do finále jak v roce 1997 proti Borussii Dortmund, tak o rok později proti Realu Madrid v později označovaném Finále snů, oba duely ale prohrálo.

Zizou čelil vždy propracované a neprodyšné defenzívě, s níž si nevěděl rady. Byl spoután, přiškrcen pečlivými a neústupnými strážci, neprosadil se. Řekl bych, že nebyl ještě dostatečně vyzrálý na to, aby zvládal takováto důležitá a prestižní utkání, jakými finále Champions League vždy jsou. Juventus nemohl v těchto obdobích bez Zidana dýchat a prohrál. V jednom případě zaslouženě, v druhém proti "Pusinkám z Madridu" trošku smolně. Zmoklý galský kokrháč tak s nadějí na větší úspěch vyhlížel světový šampionát a chtěl zlomit prokletí finálových duelů.

Na tuto eskapádu o tři týdny později s chutí zapomene celá Francie. Věru, klukovina. Nezvládnutí emocí a selhání rozumu, jedině tak se dá vysvětlovat počin Zinedina Zidana. Časomíra šířící radostnou zprávu o francouzském tříbrankovém vedení ukazovala sedmdesátou minutu, když v souboji se Zidanem padá kapitán saudskoarabské družiny Fauad Amin. Faul, hvizd, žádné větší vzrušení. K nepochopení všech však náhle na trupu ležícímu soupeři stanula Zidanova kopačka, aby mu pečlivě poškrábala záda, levý bok. Rozhodčí kvapem tasí červený kartónek, Zinedine Zidane rozporuplně začíná cestu za pohárem.

Jaký byl jeho důvod k tomuto počinu? Sám Zizou nastiňuje, že se mu po celý zápas vřela krev v žilách po vážném zranění jeho dlouholetého kamaráda a spoluhráče z Bordeaux Christopha Dugarryho, pro něhož týmž zápasem turnaj skončil. "Víte, Christophovo zranění se mě dotklo a trochu mi pocuchalo nervy. Trápil jsem se pro svého kamaráda a cítil jsem se mizerně," líčil později Zizou své duševní rozpoložení.

Francie si hravě poradila se všemi soupeři a vyhrála skupinu. Nastalo klíčové osmifinále, totiž bez tvůrce Zidana. Ten se v nitru mučený obavami z francouzského konce uzavřel, nekomunikuje s médii a jako každý jeho spoluobčan čeká a je nervózní. Francouzští nájezdníci dobývají paraguayskou svatyni hájenou božským José Luisem Chilavertem. Jsou bez nádechu Zidanovy lehkosti a fotbalové smyslnosti. Dlouhých, předlouhých, ba nekonečných stotřináct minut strachu utíná Laurent Blanc zlatým gólem. Napětím málem kolabující publikum propuká v nespoutané veselí. A Zinedine? Laurentu Blancovi se ještě odvděčí.

Ve čtvrtfinále to ještě pořád nebyl ten vytříbený hračička. Jindy ladný Zizou byl nyní ochromen výtečnou italskou defenzívou, ještě stále v krvi kolujícím catenacciem, ale i přesto dokázala Francie svého soupeře přehrát. Squadra Azzura z posledních sil dobelhala až do penaltového rozstřelu, kde ji potopilo břevno penaltového nešťastníka Luigi Di Biagia. Itálie se loučí, domácí čeká Chorvatsko, bláznivý to balkánský semifinalista.

Vytříbené mužstvo vedené střelcem Davorem Šukerem šokuje vyprodaný Saint-Denis, když právě zmiňovaný, na tomto šampionátu nezastavitelný, chorvatský forvard vstřelí vedoucí branku. Chybující Liliam Thuram se však nadechuje k okázalému obratu, jako býk k červené kápi se vydá ihned po rozehrávce ohlodáván svědomím na steč, naráží si s Djorkaeffem a nechytatelnou pumelicí ze sebe shazuje tíživé břemeno. Nezdolný bek pak v sedmdesáté minutě rozhoduje o postupu, který má pachuť v podobě bohužel oprávněného vyloučení Laurenta Blanca. Zizou byl opět v ústraní. Snad vyčkával? Snad na to neměl...

Francouzští pisálci jakoby nechápali mistrovskou strategii Aimé Jacquéta. Bombardovali jeho práci urážkami, těmi rádoby trefnými komentáři, kritizovali, seč jim sloupky stačily, ale neoblomný lodivod střádal svůj plán. Svůj vítězný plán. Živil sen a seskupil v jeden celek nejlepší mužstvo francouzské historie. "Je mnoho těch, kteří mluví. Já pracuji," upletl na sebe bič charismatický kouč. A toho červencového večera léta osmadevadesátého zvítězil nad všemi.

Marseilleský elegán a režisér velkého francouzského vítězství Zinedine Zidane dal tehdy zapomenout na předešlou hloupost a na úzkostné dny naplněné bičováním médií po matném výkonu ve čtvrtfinálovém střetnutí s Itálií a v semifinále s Chorvatskem. Odpuštěno, božský Zizou!

Brazilci, kteří prošli turnajem, aniž by utrousili kapku potu, jsou ochromeni francouzským nadšením, neutuchající celistvostí fotbalového národa a červeno-modro-bílou záplavou na tribunách přenádherného Stade-Denis. Každý Francouz dýchá za své fotbalisty, jsou jednou duší, jedním tělem, vytváří jeden velký tým. A když zatracovaná a zároveň milovaná Zidanova lysinka posílá míč do Taffarelovy sítě, křičí v poblouznění jednohlasně: "Góóól!". Zemětřesení s epicentrem v Paříži rozechvívá fotbalovou planetu.

Ničivá síla jednoty roztřese Brazilcům kolena, francouzští fotbalisté buší na jejich branku hlava nehlava. Přichází další rohový kop, centr a štěstím plačící fanoušci opět vzývají jméno Zinedina Zidana, nejlepšího Brazilce na hřišti. Zizou jistojistě spatřil transparent: "Zidane, bojuj za Lola." A bojoval za svého vykartovaného kamaráda, vrátil mu dluh. Bil se za Francii.

Když Emmanuel Petit vsítil v nastaveném čase druhého dějství třetí branku, nebylo pochyb o oprávněnosti francouzského vítězství. Deset minut po jedenácté, dvanáctého července slunného léta osmadevadesátého, zdvihá kapitán Didier Deschamps vytouženou Zlatou Niké nad hlavu. Francie, obzvláště napěchované Chámps-Elysées bouří. Fenomenální Zizou má právo pochovat zlaté děťátko jako druhý, s širokým úsměvem a blažeností na tváři šňupe atmosféru aplaudujícího francouzského domu a zdvihá jej nad hlavu. Francie se stává na čtyři roky nejlepším fotbalovým mužstvem, Zizou jeho ztělesněným motorem a uznávaným vůdcem.

Šampaňské a chutné červené Bordeaux po vítězném světovém šampionátu velmi brzy nahradily bolavé tréninkové jednotky a nelítostný zápřah. Úspěchem opojený korunovaný král se vrátil do klubového kolotoče a omamný opar vítězství se rozplynul po prvních zápasech Juventusu v nové sezóně, ve kterých italské mužstvo začalo ztrácet půdu pod nohama. Přestalo se dařit a vše nabralo rychlý spád, respektive pád. Zranil se klíčový střelec Alessandro Del Piero a na celé mužstvo dolehla obrovská výsledková a herní krize. Recese pak neminula ani Zidaneho.

Uznávaný dirigent se překvapivě nechopil taktovky a dopustil, aby Juventus ztratil svůj poctivou prací vybudovaný mocenský monopol. Na jeho místo na Apeninském poloostrově se začaly soukat dychtivé a hladové milánské a zejména římské kluby. Mužstvo nakonec dobelhalo na šestou příčku, v semifinále Ligy mistrů pak při něm nestálo štěstí v dvojzápase proti Manchesteru United. Výsledky nad koncepci, stavbyvedoucí Marcelo Lippi si balil nářadí.

Příznivci si lámali hlavu, marně protírali zakalené oči, kouzelník Zizou nebyl k nalezení. Zidane byl sám sobě přítěží, v níž spatřuji jeho výjimečnost. Byla na něj kladena enormní odpovědnost a tlak, na který ještě nebyl dostatečně připraven. Tifosi v něm po veleúspěšném světovém šampionátu viděli spasitele, jímž nemohl on sám v týmu plném skvělých fotbalistů být. Hon na čaroděje se uklidnil až po příchodu Carla Ancelottiho na prahu nové sezóny a začalo se mluvit o návratu starých, dobrých Juventusu a samozřejmě Zidana. Zizou skutečně nalezl po nepříjemné sezóně stále zřetelné a nezaváté šlépěje, po nichž se opět vydal kupředu. Už nikdy se na delší dobu nezastavil a z cesty nesešel, nepočítaje pár krátkých údobí v dresu Realu Madrid.

Juventusu se v sezóně 1999/2000 nadmíru dařilo, dlouhé týdny hájil pozici nejúspěšnějšího italského celku a slunil se na první příčce, klub šel za titulem, jehož siluetu užuž zasnění fanoušci bianconeri spatřovali. Ancelottiho mančaft v posledním kole odcestoval do Perugie s vidinou zisku titulu, ale po nevídané průtrži mračen, kontroverzním rozhodnutí Pierluigiho Collini pokračovat ve hře na neregulérním trávníku a obzvláště po brance Alessandra Caloriho musel titul přenechat římskému Laziu v sestavě s Pavlem Nedvědem. Stará dáma spadla z pódia a odešla zadním vchodem. Druhé místo po pěkné sezóně rozhodně nebylo zadostiučiněním, zejména když se nepovedlo vyhrát ani Pohár UEFA, ani Coppu Italia. V severoitalském městě zavládl smutek, stejně jako v Zinedinovi Zidanovi, jenž si po sezóně určitě spravil chuť na belgicko-holandském šampionátu, o němž ztratím pár řádků v další kapitole.

Zidanova pozice byla neotřesitelná, ale odchod Marcela Lippiho, velkého učitele a muže, který mu dal možnost ukázat, co umí, v něm zanechala shluk nepříjemných pocitů, na jejichž základech se začala klubat touha změnit dres. Navíc nepřicházely další tituly, další poháry do honosné sbírky, Juventus uvadal jako květina na poušti. Když pak v další sezóně Juventus skončil opět jen na druhé příčce, kdy mu tentokráte vavříny o dva body vyfouklo AS Řím, nebylo pochyb o Zidanově odchodu. Jednak kvalitou přerostl současný Juventus, jednak se necítil spokojený.

"Z Juventusu jsem odešel, protože jsem chtěl změnu. Hrál jsem v Turíně pět roků, můj čas vypršel, připadal jsem si jako vymačkaný citrón, bez šťávy, bez chuti. Zdálo se mi, že fotbalově nerostu, nemám už Juve co dát, neviděl jsem budoucnost. A když se člověk dostane do podobné situace, je nejlepší za sebou zavřít dveře a odejít," řekl chtíčem vyhrát Ligu mistrů sžíraný Zinedine Zidane. Právě proto si francouzský štramák vybral ambiciózní a notně megalomanský projekt Florentina Péreze, prezidenta Realu Madrid, jehož cílem bylo přilákat do svého klubu nevěhlasnější či obratněji řečeno nejlepší fotbalisty na tehdejším trhu a ovládnout klubovou kopanou. Zinedine Zidane mezi ně patřil, dres Bílého baletu již nevysvlékl do konce své kariéry.

Aimé Jacquét dostál slibu a ocejchoval renomé kouče s výrazným charismatem a charakterem, když zanedlouho po vítězném mistrovství světa přenechal sedlo věrnému asistentovi Rogeru Lemerrovi. Ač fanoušci žadonili, marná byla snaha. Aimé Jacquét odešel s grácií do trenérského důchodu. Byl u zrodu francouzské generace století, jejíž potenciál dokázal precizně a plně využít.

Lemerre se bezostyšně ujal vlády, zásadně však do šlapajícího soukolí nezasáhl, ač počal dávat více možností talentovaným mladíkům v čele s hrdinou pozdějších řádků Davidem Trezeguetem či nezapomenutelnému Thierry Henrymu. Osa vítězství však zůstávala neměnná, a tak francouzskému kolosu neustále šéfoval Zinedine Zidane.

Zizou prožil hořkosladké martyrium po ligové sezóně protkané individuálními oceněními, které však nemohly přebít zklamání ze ztráty vytouženého Scudetta, o čemž byla řeč již o několik řádků výše. Všechna bolest a naštvanost zmizely po setkání a odpočinku s rodinou a následném francouzském povedeném soustředění v Alpách, kde Zizou načerpal nové síly a mohl krátce před evropským šampionátem nesměle a nebojácně prohlásit: "Ještě nikdy jsem se v reprezentaci necítil tak šťastně a uvolněně."

Francouzský tanečník na šampionátu řádil jak smyslů zbavený, tentokráte ve vší počestnosti. Neuhlídal jej nespočet hlídacích psů se zaťatými zuby marně sledujících každý jeho pohyb a krok-sun-krok, nižádný Zidana nepředčil, ba neumazal ani píď jeho kumštu. Níže však svůj bezprostředně předcházející výrok mírně popřu.

Zizou byl sálající francouzské sebevědomí, uvolněnost, jistota. Terrestra si při každém kontaktu libovala a užívala vášnivého vztahu, který přicházel a odcházel, jak si nezastavitelný Zizou umanul. Kohouti bez nepříjemností a pravou nohou nakročili do vyřazovací fáze, v níž si na mistry světa brousili již tak odřené kolíky španělští fotbalisté. Zapátrají-li pamětníci v povědomí, jistě vzpomenou na Zidanům mistrně kopnutý přímý volný kop, při němž nadarmo třepotala netopýří křídla Santiho Cañizarese. Nádherná branka dala zelenou pikantnímu souboji, neboť k sobě semifinálový pavouk vyhnaný z Cañizaresovy šibenice přiřkl fotbalový výkvět přelomu tisíciletí. Zizou versus Maestro!

Nadešel čas výzvy. Jiskrné souboje budoucích spoluhráčů Zinedina Zidana a barcelonského miláčka Luíse Figa, ač se na kolbišti setkávali poskromnu, byly křiklavým vrcholem šampionátu, pastvou pro oči, jimiž fotbalové emoce pronikaly do kulatého srdce. Nebyl mezi nimi zřetelný rozdíl, přesto Zizou kapánek vyčníval a svého slavného soka zastiňoval parapletem utkaným z větší jistoty, přesnosti i bojovnosti.

Hodnotit okaté rozdíly pouze jedním úhlem pohledu je vskutku nedobré, a proto je naléhavě nutné si přiznat, že Figo čelil propracovanější a konsolidovanější defenzívě, i přesto nelze Zidanův výkon zlehčovat. Suma sumárum totiž vyšel ze souboje lépe Zinedine Zidane, jemuž patřily rozhodující okamžiky klání. Po půldruhé hodině urputného soupeření neznal fotbalový svět finalistu, do prodloužení pak nezbývalo ani pět minut, když slovenský pomezní Igor Šramka nebojácně a de iure zatřepotal praporkem, vidouce ruku Ábela Xaviera.

Dohady a proklínání nebraly konce a vyšly nazmar, ortel byl podepsán. Tíha odpovědnosti po několikaminutové odmlce, protkané nářkem Portugalců, padla na kata Zidana, jenž stres svými mohutnými pažemi zkrotil a neomylným švihem strhl lavinu francouzské postupové radosti, jež se zakrátko opět převlékla do hávu očekávání a napětí před vrcholem turnaje.

Finále Zizou neovládl, neb mu stál v cestě vynikající hlídač Demetrio Albertini - italská meducína a ryzí protilátka proti Zinedinu Zidanovi. Příležitostnou četbou zabrané čtenáře jsem nepatrně mystifikoval, neboť toho času devětadvacetiletý defenzivní štít AC Milán byl v podstatě jediným strážcem, jenž dokázal otupit Zidanův blahodárný vliv pro francouzské mužstvo. Albertini nedal Zidanovi velký prostor, ubránil ho a odvedená černá práce by nepřišla nadarmo, nebýt dramatického francouzského obratu, o nějž se postarali Zidanovi spoluhráči Sylvain Wiltord a zlatý hoch David Trezeguet.

Půlminutka dělila Itálii od prvenství, v hráčích zhrocených kolem trenéra Dina Zoffa bujil nespoutaný nával přicházející radosti, který rezolutně zastavil Sylvain Wiltord, jehož střela se pod chodidly Alessandra Nesty a černou rukavicí semifinálového hrdiny Francesca Tolda dobelhala do sítě a poslala utkání do prodloužení. Definitivu vystavil krásným švihem David Trezeguet, jehož zlatý gól po životním průniku a centru Roberta Pirése rozpoutal červeno-modro-bílé oslavy. Pažit skrápěly slzy štěstí i smutku, povrch Champs-Elysées horko těžko odolával dusotu desetitisícových davů, Itálií se linulo hlasité naříkání.

Francie se zlatým písmem zapsala do historie a v plejádě skvělých fotbalistů nelze nenalézt bezpochyby nejvýraznější podpis, Zidanovu signaturu. Docenění tažného koně mužstva tentokráte přišlo již před samotným rotterdamským finále, kdy byl Zizou prohlášen nejužitečnějším mužem mistrovství. Snítky vavřínu zvolna uvadaly, oslavy odezněly a všichni fotbalisté se rozprchli do klubů. Rok následující jsem již v krátkosti nastínil výše, a tak se časem přesuňme k pětiletce prožité v běloskvoucím dresu Realu Madrid.

Okuláry a všudypřítomným úsměvem vybavený multimilionář Florentino Pérez dozajista neváhal a neváhá sáhnout hluboko do klopy pro zlaté pero a nanést svůj podpis pod smlouvu, které vévodí jakkoliv nadnesená a megalomanská suma. Svou neobyčejnou chtivost - tolik potřebnou pro vykonávání funkce prezidenta Realu Madrid v roce 2001 poprvé, ba vlastně podruhé, abych nezapomněl na portugalské křídlo Luíse Figa, předvedl ve své plnosti a kráse, neboť získal svou druhou vysněnou posilu. Odškodněním šestasedmdesát milionů eur zajistil Zidanovi na osm let příklonek nejdražší fotbalista planety a pokladnici Juventusu základ pro pozdější úplatkářskou etudu...

Cílevědomý projekt nových Los Galácticos nabíral na obrátkách a fanoušci Merengues se dožadovali sukcesu na domácí i evropské scéně, obzvláště pak v přítomnosti oslav stého výročí založení klubu. Vysněný triple ale již od prvopočátku sezóny dostával výrazné trhliny a vady na kráse. Úvodní baletní inscenace v ročníku 2001/2002 nepřipomínaly opěvovanou madridskou krasojízdu, ale vrtkavou chůzi opozdilců navracejících se za rozbřesku po vytříbené alkoholové seanci. Fanoušci notně hořekovali a záměrně cílili svou patřičnou kritiku na novice Zinedina Zidana, který zpočátku jakoby demaskoval svůj nesporný potenciál a fotbalový kumšt.

Kostrbatý start v novém působišti lze vysvětlit jednak pomalejší aklimatizací a jednak nedobrou fazónou celého mančaftu zpočátku sezóny, čímž však nechci Zidanovi nevalné počáteční výkony jakkoliv omlouvat a zastávat se jej. Je úsměvné a paradoxní, že právě v údobí herního útlumu vstřelil čtyři branky v úvodních šesti zápasech, čímž na dlouho dopředu vyčerpal zásoby střeleckého prachu, ačkoliv čas od času nechal fanoušky Realu Madrid znovu zaplesat.

Nicméně již v průběhu podzimní části sezóny (koncem října a počátkem listopadu) vystřídala novinářská žihadla slova chvály pramenící v Zidanově prokukující mistrnosti, která přenesla v úvodu sezóny skomírající Real Madrid zpátky do hry o španělský majestát, jehož viditelné obrysy se bohužel vytratily v nabytém lednovém a únorovém kalendáři, kdy Blancos nenavázali na veledůležitá vítězství proti Valencii i Deportivu La Coruña a získali v šesti pojednáních pouze pět bodů.

Počátkem dubna Real Madrid držel trumfy v rukou, ale holandský brankář Sander Westerveld byl při stěžejním lámání chleba v souboji s baskickým klenotem Realem Sociedad nepřekonatelný, ba naopak jeho oponent Iker Casillas kapituloval třikrát. Real Madrid na dálku svůj souboj o titul s Valencií prohrál, v posledním kole ho dokonce sesadilo z pozice vicemistra onehdy fantastické a legendární Deportivo La Coruña.

Zizou odehrál jednatřicet ligových mačů, přičemž se postaral o sedm branek, mezi něž patří i branka z Camp Nou proti Barceloně, na níž měl Zizou po první sezóně jistojistě příjemné vzpomínky, neboť katalánský oponent nenalezl v kvartetu zápasů na Real Madrid optimální recepturu a ani jednou nezvítězil.

Celkově rozhodně nezklamal, fanoušky zarmoutil spíše nevyrovnaný týmový projev, který ve výsledku zhatil i oslavu stých narozenin klubu ve finále Copa del Rey na San Bernabeú proti Deportivu La Coruña, před nímž se musel královský klub poníženě sklonit. Plejáda hvězd připravila příznivcům mrzuté a pochmurné oslavy stých narozenin. Zdaleka posledním žhavým želízkem na neúspěchy smáčené kovadlině byla Champions League...

V půlce měsíce padajícího listí přiletěl Real Madrid se všemi nablýskanými klenoty do české metropole, kterouž zachvátila nefalšovaná fotbalová horečka nesnížená ani všudypřítomnými listopadovými mrazíky. Topením se staly plamenné souboje na hřišti, přenádherné kombinace i patero přesných střel mezi tři tyče. Královský velkoklub odehrál s pražskou Železnou Spartou okouzlující bitvu, jež se pozlaceným písmem vepsala do čítanek české kopané. Pamětníci jistě svorně přitakávají.

Letná onehdy sálala entuziasmem, libovala si v jiskrných soubojích neostřílených bažantů a aurou výjimečnosti opředených fotbalových osobností, mezi něž patřil i skvěle hrající Zizou, jenž se ukázal v nejzářivější lesku a byl předákem hbitých kombinací a úchvatných fotbalových myšlenek. Ani skvěle chytající Petr Čech pak nemohl pohotovou robinsonádou zabránit jeho senzační ráně do levé šibenice letenské svatyně, díky níž otevřel ve dvacáté minutě gólový účet fotbalové inscenace.

Když pak madridská hvězda krátce po hodince hry zatančila na půlící čáře svou patentovanou krokovou variaci Zizou Nr. 5, rozehřáté sparťanské publikum jej odměnilo nelíčeným jásotem a potleskem. Oprávněný aplaus stihl nakonec po závěrečném hvizdu oba soupeře, ač odcházela do útrob Letné šťastnější Zidanova jedenáctka, která v Praze uspěla v poměru dva ku třem. Real Madrid celkově proletěl osmifinálovou skupinou jako nelítostný uragán, za nímž zůstávají pouze suť a třísky, avšak veškeré úsilí a námaha mohlo zhatit nesnadné čtvrtfinále.

Pavoučí síť čtvrtfinále Champions League k Realu přisoudila toho času dvojnásobného německého šampióna, bavorský velkoklub Bayern Mnichov. Šlo o velice pikantní souboj, neboť to byl právě Bayern, jenž zastavil v semifinále ročníku 2000/2001 po obhajobě prvenství dychtící Real Madrid a sám nakonec dosedl na evropský trůn, když ve finále po nezapomenutelném penaltovém rozuzlení zhatil naděje legendárního valencijského mančaftu na zisk ušatého poháru, jenž Netopýrům unikl i o rok před tím v konfrontaci s Realem Madrid. Tento začarovaný kruh lze zakončit i tím, že motivaci a touhu po odplatě měl i Zinedine Zidane, vzpomeneme-li na finále Poháru UEFA z před šesti let.

Byl počátek máje a hřejivé jarní počasí přilákalo do potemnělému nebi otevřených ochozů mnichovského Olympiastadionu houfy do červeno-bílých barev oděných Bavorů, kteří byli svědkem fantastického fotbalového pojednání a strhujícího závěrečného obratu svých miláčků, kteří odpověděli na Geremiho trefu z jedenácté minuty závěrečnými přesnými zásahy Stefana Effenberga a Elbera. Za osm dní přivítalo povzbuzené bavorské jinochy bílé peklo Chamartínu. Byla to nádherná a velice vyhrocená bitva, což by jistojistě potvrdil i zdržující Effenberg, kterého poblázněné madridské publikum za stavu 0:0 zahrnulo náležitou sprškou všemožných předmětů.

Zatímco v úvodní bitvě Zizou odkroutil standardní výkon, v druhém zápase neuvěřitelně zářil a jak statný hřebec táhnul madridský povoz do semifinále. Tu rozdával přihrávky Morientesovi, tu Raúlovi, krátce po přestávce zahřmělo, když udeřil na svár Kahnovy branky. Čas se nemilosrdně krátil, ale mohutný nápor sílil. Bayern zuby nehty držel klíč od semifinálových vrat.

Spásná trefa do černého přišla krátce po hodině hry od Helguery, jenž dodal na kopačky beztak jistých kouzelníků pole klid. Zizou mohl zajistit definitivu, tentokráte zadula tyč. Real se ale přec dočkal pojistky, kterou obstaral Guti, a tak mohl závěr utkání provázet hřmot oslavných chórů z megafonů a hrdel rozradostněných fanoušků Bílého baletu, kteří bujaře oslavovali zasloužený posun do semifinále.

První těžký kámen byl společnými silami odvalen a shozen ze strmé stráně linoucí se vedle cesty na evropský fotbalový Olymp. Svěřenci Vicente del Bosqueho se mohli těšit na semifinále proti věčnému rivalovi z Barcelony. Barça v tomto období procházela mírnou herní i interní krizí a nepředstavovala ani zdaleka tak silného protivníka, jakým byl kompaktně hrající tým Bayernu Mnichov, což připouštím navzdory faktu, že se jednalo o semifinále Ligy mistrů.

Avšak již první El Clásico na okázalém fotbalovém monumentu Camp Nou nepřipomínalo nemilosrdný souboj raněné gazely se silným lvem královským, ba naopak bylo nesmírně vyrovnané a pod ústřední taktovkou katalánských fotbalistů. Obléhání madridské svatyně ale přišlo Blaugranas vniveč, Kluivert, Saviola ani Overmars neuspěli, měli zmagnetizovaná mířidla. Zato Zizou namazal své odlehčené střelky a mazáckým lobem v pětapadesáté minutě vykročil za splněním svého snu dosáhnout vrcholu v Lize mistrů.

Byl to právě a jen Zidane, z jehož teritoria počínal takřka každičký spanilý protiútok do otevřené obrany Barcelony, která nakonec kapitulovala i z kopačky Steva McManamana. Dvoubrankové vítězství Real Madrid nadmíru ukonejšilo a nebýt Raúlovy trefy ze závěru prvého dějství odvetného utkání na San Bernabeú, nejspíše by Barça zvrátila nepřízeň osudu a sahala by po vyrovnání náskoku, který stačila pouze korigovat díky vlastenci Helguery. Bílý balet čekalo závěrečné pojednání, rozuzlení zápletky proti defenzivně nesmírně vyspělému Bayeru Leverkusen!

Bayer si prožil nesmírně hořkosladkou sezónu. Sápal se po německém titulu i po vítězství v DFB-Pokalu, v obou německých tuzemských soutěžích skončil druhý za mistrovskou Borussií Dortmund, respektive Schalke 04. Přesto se v Leverkusenu líhl nový evropský velkoklub a nové hvězdy, které si chtěly zajistit věčnou slávu vítězstvím ve finále Ligy mistrů.

Hostitel posledního mistrovského soudu, překrásný skotský Hampden Park německého soupeře děsil. Před necelým půlstoletím zde dostal svou vynikající obranou se pyšnící Eintracht Frankfurt ve finále Poháru mistrů evropských zemí sedm branek (7:3) od prvních El Galácticos v legendárním zápase, kterému přihlíželo přes 135 tisíc příznivců. Tentokrát se srovnatelné brankové hody, ani podobné zástupy vlajkonošů a příznivců na tribunách neočekávaly, i přesto zápas nemohl ztratit na své okázalosti a pompéznosti.

Děs se nevkrádal jen do myšlenek klubu ze severního Porýní-Vestfálska. Neuběhl den ani hodina, co by si média i fanoušci nedobírali Zidana, že byl ztělesněnou smůlou a neštěstím Juventusu či Bordeaux ve třech finále prestižních evropských soutěží. Předražený klenot bez vítězného lesku a s cejchem nositele finálové smůly a porážek? Tuto truchlivou a smutnou story bychom právě od tohoto finále asi mohli vštípit do biografie Michaela Ballacka, nikoliv Zinedina Zidana.

Německý lodivod Bayeru Klaus Toppmöller v předvečer klání asi dočetl Ernsta Hemingwaye, ba možná Drdovu Němou barikádu, neboť se jal zvolit taktiku španělských odbojářů. "No pasarán, no pasarán". Přes vytříbený obraný val neprojdou! Po čas celého duelu německá defenzíva takřka bez potíží odolávala. Světlou výjimku na dlouhou dobu utvořil gólový Raúl, avšak na vlně euforie a radosti se madridská bárka houpala pouhopouhých pět minut, než skvěle hrající stoper Lúcio odpověděl. Zizou byl v klinči a obležení beků, nedostalo se mu prostoru.

Čekalo se na pomyslný zázrak, tedy madridské vzkříšení, popřípadě nemyslitelný německý zásah! Utkání bylo nesmírně vyrovnané, navrch neměl žádný ze soků. Jenže pak se objevil Zizou uprostřed šestnáctky naprosto nehlídán!

Roberto Carlos nazdařbůh nakopl míč od levé lajny, mičuda ladně proplouvala vzduchem jak kormorán, jenž si to po vystoupání do oblačných výšin namířil vstříc své oběti. Padající balón nebojácně dopadl na Zidanovu levačku, která narýsovala nezapomenutelnou diagonálu, jež uvrhla do bezbřehé bezmoci jak brankáře Hanse-Jörga Butta, tak v konečném soudu i Bayer Leverkusen. Končící německá pohádka byla v příkrém kontrastu s tou, kterou posléze zažívali jak všichni Blancos, tak zejména Zinedine Zidane. Přec nebyl prokletý, přec nenosil smůlu!

Tento nezapomenutelný interesantní moment jest doposavad vštípen v historických spisech a myslích pamětníků jakožto nejkrásnější branka, kterou kdo zaznamenal ve finále nejprestižnější klubové soutěže planety. Ač můžeme o tomto tvrzení sálodlouze pochybovat - ostatně rozličných názorů může být toliko, koliko padlo ve všech finále branek - nelze disputovat a hořekovat o naprosté výjimečnosti a znamenitosti provedení střely. Jednoduše - dirigent galaktického orchestru onehdy zahrál svůj nejkrásnější part a dočkal se otevřeného aplausu na otevřené skotské scéně a obdivu napříč světovým fotbalem.

Z retrospektivy kariérních událostí a momentů následujících lze říci, že se jednalo o vrcholnou ukázku jeho umu a kvalit. Vrcholnou jak z hlediska hodnocení individuální šikovnosti, tak i ve významu nejvyšší dosažené mety jeho kariéry, kterou v pozdějších letech lemovala léta kolísavé výkonnosti, proložené průměrnými (rozumějte v kontextu hodnocení fotbalových kvalit stále nadprůměrnými) výkony a obdivuhodnými magickými čísly, která zvedala příznivce ze sedadel.

Ostatně při pohledu na jeho fotbalovou životní pěšinu lze říci, že se často pohyboval na jakési sinusoidě, i když povětšinou na horních hranicích, minimálně pak v plusových hodnotách. To platí jak pro celou jeho kariéru či menší časové horizonty, tak i dílčí klání. Například v roce následujícím hrál výborně, načež navázal dvěma lety průměrnosti, ba až fatálních výpadků formy, po čemž se opět v posledním roce vrátil na výsluní. Avšak nepředbíhejme a obraťme se na Východ.

Asijští obři z jižního cípu korejského poloostrova a japonského souostroví mohutnými investicemi připravili překrásné i kontroverzní mistrovství, do něhož vstupoval načepýřený, rozjařený a sebevědomý Galský kohout se zlatavou nálepkou obhájců prvenství. Kordy a bajonety francouzských mušketýrů s železnou pravidelností po čtyři léta ťaly hrdla svých oponentů, a tak nebylo pochyb o tom, že punc spolufavorita šampionátu přísluší francouzské rotě právem.

Za rozbřesku se jihokorejskou metropolí Soul linulo veselé i sebevědomé kokrhání, které narušovalo jen nebojácné senegalské bubnování. Ačkoliv ústřední francouzský plátek L’Équipe týden před kláním přinesl nemilosrdnou a palčivou zprávu o pochroumaném stehenním svalu Zinedineho Zidana, francouzská veřejnost - sledující hráčův zdravotní stav hloubavěji a pečlivěji, nežli probíhající prezidentské volby - neměla výraznějších pochybností o konkurenceschopnosti svého mužstva a bezmezně mu věřila. Jenže ústřední symbol čtyřleté francouzské nadvlády chyběl natolik, že se ofenzíva nezmohla na pranic, ba naopak darovala někdejší koloniální državě Senegalu, za který nastupovala drtivá většina fotbalistů znajících francouzskou tuzemskou soutěž jako vlastní podvlíkačky, nejtěsnější možné vítězství.

Tradičně nemilosrdná média bombardovala hráčskou enklávu a viděla úhlavní problém právě v Zidanově zranění. Několik bolístek, šrámů a nedlouhých zranění Zizou ve své kariéře zažil, nicméně tato bezmála třítýdenní vynucená pauza poznamenala francouzský prapor natolik, že se nedokázala prosadit ani proti uruguayským Charrúas (0:0). Naděje vlivem příznivých výsledků ostatních duelů plápolala, ostře sledovaný sval se uzdravoval a proti Dánsku stačilo ve výsledku "pouze" zvítězit.

Pohledy a naděje se upíraly k Zinedinu Zidanovi, jenž i přes odmítavé stanovisko lékařů v čele s reprezentačním odborníkem Jeanem-Marcelem Ferretem nastoupil. Avšak zdravotní handicap a bolest tlumená analgetiky nepřinesly pražádnou vzpruhu pro francouzský výběr, jehož modla a jedinečný talisman nepomohl ani svou matnou, spíše psychiku a naděje podporující přítomností na trávníku. Dánové soupeři nedarovali ani píď prostoru, umě odráželi bezmyšlenkovité a neuspořádané šturmy soupeře a v konečném součtu se radovali z dvoubrankového vítězství.

Výslednicí byla neuvěřitelná blamáž, rychlý to konec obhájců titulu a vůbec nejhorší vystoupení předchozích šampiónů, které dějiny světové kopané pamatují. Příkoří francouzských odborníků tentokráte nepadlo jako před šesti lety na evropském mistrovství v Anglii na vrub Zidana, protentokrát peskovala média obzvláště neproduktivní koncovku, zmar a neuspořádanost francouzské hry.

Ve východoasijském prostředí plném entusiasmu a nadšení nakonec opanovala brazilská kouzelnická škola v čele s největším mágem latinskoamerického výběru Ronaldem. Středobodem zájmu a vyhlídek Zinedineho Zidana se tak stal v dlouhodobé perspektivě evropský šampionát v Portugalsku, respektive z krátkodobého hlediska nová sezóna v Bílém baletu...

Představa Florentina Péreze o vybudování novodobých Galácticos, sbírajících trofeje snadno a jakoby mimoděk bez zdánlivějších problémů a překážek, zněla příznivcům Blancos po slabé poslední dekádě minulého tisíciletí skutečně medově. Mohutné investice bohatý madridský klub krom navýšení dluhu nemohly vyšťavit, avšak poměříme-li poměr vloženého kapitálu a dosažených úspěchů v letech spojených se Zidanovou anabází, rozhodně nemůžeme dojít v odborné disputaci k uspokojivým slovům a názorům. Ve stručnosti je třeba si přiznat, že pompézní projekt Florentina Péreze sice neselhal, ale ani neuspokojil, ba vůbec nenadchnul.

Real opravdu překypoval nevídanou individuální kvalitou, kteráž se naneštěstí ve sledovaném údobí mnohdy potýkala s opakujícím se vychylováním fazóny celého družstva do obzvláště průměrné roviny. Při přetrvávající a na dlouhá léta končící vyrovnanosti španělského herního pole to neměli Merengues jednoduché, Zizou se pak často vezl s výkonnostními křivkami mužstva jako na centrifuze. Ač měl několik velikánských i dlouhodobějších výpadků, stále byl základním kamenem, bez něhož by se struktura postupně sesypala.

Ročník 2002/2003 ovšem byl v příkrém kontrastu se slovy, kterými jsem vyplnil předcházející statě. Real Madrid vykročil do sezóny ziskem evropského Superpoháru proti Feyenoordu Rotterdam, načež v půli sezóny navázal prvenstvím v Interkontinentálním poháru proti paraguayské Olympii. V prvé čtvrtině sezóny se Zizou hledal, avšak posléze nalezl fantastickou formu, Real Madrid pod jeho taktovkou prohrál jediné klání v tuzemské soutěži a namířil si to vstříc mistrovskému titulu, o němž se rozhodovalo v posledních kolech.

Real Sociedad prožíval báječné znovuzrození zašlé slávy. Výsostný baskický klub přeskočil Real Madrid po klíčovém střetnutí v San Sebastianu, ovšem posléze znenáhla padl proti galicijské Celtě Vigo a iniciativa padla do rukou Blancos, kteří by v případě vítězství v El Derbi Madrileno opět stanuli na špici ledovce. Zizou dostál puncu nejlepšího dirigenta svého celku a dvěma na chlup přesnými příhrami pomohl rozložit neméně slavnější madridský celek, na což navázal excelentním výkonem v závěrečném střetnutí proti Athleticu Club. Zidane si po báječné sezóně, v níž zatížil konta soupeřů v osobním rekordu osmnácti kanadskými body, připsal další toužebně chtěný titul, jenž měl být navzdory kvalitě Realu Madrid na dlouhá léta posledním zářezem do historických statistik, jimž tak jako tak Blancos vévodili a vévodí. Zizou se stal poprvé a žel naposledy španělským králem.

Copa del Rey byla pro madridských celek cvičným kolbištěm, v němž dostávali příležitost členové širšího kádru, což v důsledku znamenalo ostudné vyřazení od baleárských ďáblů z Mallorcy, kteří uštědřili soupeři po remíze na Chamartínu nevídaný čtyřgólový nářez. Zidana se však Copa nikterak výrazně netýkala, Vicente Del Bosque oželel jeho přítomnost na hřišti a prosazoval členy širšího kádru, neboť jeho úlohou bylo stát v čele vozby válčící v Champions League.

Obhájce prvenství v základních a osmifinálových skupinách nejčastěji putoval na Apeninský poloostrov, vyrovnanou bilanci měl jak s AC Milán, tak s AS Řím. Skupinovou fází Real Madrid za velice dobrého přispění Zidana prošel bez větších potíží, ve čtvrtfinále soutěže pak Zizou připravil svým souputníkům několik brankových příležitostí, jež Real zejména díky obdivuhodné potenci fenomenálních Ronalda a Raúla bezděčně využil. Ve dvojzápase s Manchesterem United, jenž nabídl okouzlující a strhující podívanou, spoustu branek a fantastických momentů, Real Madrid po dvou vítězstvích uspěl a vykročil pravou nohou i do semifinálového dvojzápasu s někdejšími Zidanovými souputníky a zvítězil na San Bernabeú těsně a nevyzpytatelně 2:1.

Stará dáma si zajistila v předvečer semifinálového mače ligový titul v Perugii, přičemž většina opor včetně Pavla Nedvěda byla Marcellem Lippim šetřena. Italský stratég a muž, jenž si vyhlédl Zidana v Bordeaux a katapultoval jej do vrcholné kopané, připravil pro své soupeře pevný obranný val, z jehož bezpečí Juventus vyrážel do nebezpečných kontrů, s nimiž si defenzíva Realu Madrid, postrádající klíčového záložníka Makeleleho, nedokázala ve třech případech poradit.

Ačkoliv byl Zizou v prvém případě upřímně a otevřeně potěšen krásným přivítáním turínských fanoušků na tamním letišti, po upřímných ovacích po stav snižující trefě v samém závěru klání jen smutně zamával ku ochozům. Nakonec z Turína odlétal jako před lety pln trpkých pocitů, jež mohly plynout i z nikterak blankytného obrázku jeho hry a podpory ofenzívy. Byl pod permanentní ochranou dvou vyčleněných defenzivních záložníků Juventusu, jehož obranná složka byla toho času téměř neprostupná. Pro doplnění: ve finále sic Stará dáma branku bez vykartovaného Grande Paola taktéž nedostala, v penaltovém rozstřelu měla méně štěstí a kvalit než konkurenční AC Milán.

Pro Zidana skončila sezóna i přes neúspěch v Lize mistrů a totální výpadek mužstva v Copa del Rey úspěšným a těsným ovládnutím korunních španělských končin v La Lize. Návrat na trůn slavili desetitisíce do bílých hávů oděných přívrženců baletního uskupení na madridských bulvárech, přičemž v bujarém veselí ani ve skrytu duše, přemítajíc nejhorší možné výhledové scénáře, nepočítali s tím, že by se slavný průjezd autobusu s mistrovským titulem měl opakovat až o čtyři léta později, bez Zidanových čár a kouzel.

Bílý madridský obr sic budil svou září obrovský respekt a úctu, leč jeho mohutnost mu nedovolovala ladně a vítězně tančit na fotbalové obloze. Individuální kvalitou překypující mančaft postrádal obratnější týmovou strategii, ani jediný z pěti trenérů, chabých následovníků legendárního Vicente Del Bosqueho, v této čtyřleté tristní etapě nenalezl smířlivou červenou nit, kteráž by stmelila všechny hvězdy a spojila je do třpytící se úspěšné galaktické soustavy. Z novodobých Los Galácticos se stal v průběhu kvarteta let pojem, jenž byl synonymem rozhazovačnosti či nesourodosti, nikoliv kvalitní konsolidace a upevnění jednotlivých pozic.

Zizou, jenž stál na začátku celé šestileté éry Gálacticos jako nejdražší fotbalista planety do svého triumfálního překonání novodobou portugalskou superstar Cristianem Ronaldem, si v rozhovorech v námi sledovaných letech často zoufal, že není tou správnou dirigentskou osobností, postrádá sebevědomí a trápí jej psychická nevyrovnanost, z níž velmi často vyplynuly i disciplinární prohřešky a velmi nervózní reakce, mající charakter pošťuchování, vášnivějších rozprav s arbitry či kupa ostřejších zákroků, jež naštěstí nedosáhly hrubosti a bezmyšlenkovitosti zkratů z francouzského šampionátu, skupinovém zápasu s Bayerem Leverkusem (o tomto momentu až v závěrečných statích) a konečně úderu hlavou do jednoho provokujícího italského hromotluka.

"Je úplná pravda, že hraju špatně. To musí být naprosto otevřeně řečeno. Jdu po špatné cestě a musím to překonat. Stalo se mi to i v sezóně 1998/99 v Juventusu poté, co jsme s Francií vyhráli mistrovství světa. Cítil jsem se stejně zle," pravil v závěru ročníku 2003/2004 dvaatřicetiletý špílmachr, jenž pospolu s Beckhamem, Ronaldem, Raúlem či Robertem Carlosem nedokázal dovést Real k žádnému prvenství, nevyhráli nic. Je třeba si bez okolků přiznat, že Zidanova správná analýza vlastních výkonů a ta potřebná sebereflexe uvažujícího fotbalisty se skutečně nemýlily a nebyly daleko od reality.

Lze sotva říci, že zažil u Merengues horší sezónu, ba spíše dlouhodobější výpadek fazóny. Uspokojivá a průměrná forma, a tedy v případě Zinedina Zidana brilantní, špičkové a téměř nepřekonatelné dirigentské schopnosti, překryla černá mračna nemohoucnosti a neschopnosti. Podobná mračna, z nichž se linuli dešťové krůpěje smáčející líce madridských fanoušků po katastrofální sezóně, v níž nenadchlo nic a zklamalo vše. Blancos skončili v ligové soutěži až na čtvrté příčce, přičemž se museli sklonit před vítěznou Valencií, Barcelonou a Deportivem La Coruňa. V osmifinále Ligy mistrů dostali na frak od pozdějšího finalisty z monackého knížectví, ve finále Copa del Rey pak po prohraném prodloužení padli s aragonskou výspou Realem Zaragoza.

Zizou prožíval přetěžké údobí, potýkal se s častou kritikou ze strany veřejnosti spojující své životy s bílým praporem a jediné adekvátní či relativně optimální výkony předváděl pouze ve francouzském dresu. V dubnových měsících ovšem přemítal pod tíhou ztráty sebevědomí nad svou budoucností v dresu Les Blues, z čehož rezultovalo médii často analyzované prohlášení, že portugalský vrchol sezóny bude jeho derniérou na mezinárodním poli ve francouzském trikotu. Ze strany žurnalistů i fanoušků nešlo o stylistický či jazykový rozbor, ale o úvahy směřující ku časům budoucím, časům bez francouzského motoru, bez tažné lokomotivy a slávy strůjce, ač by samozřejmě nepřišel, nebýt jedinečné francouzské fotbalové generace a soustrojí.

Země i samotný kouč Jacques Santini byly ve skutečnosti opravdu bezradní. Zidanovo rytířské slovo bylo bráno s uctivou vahou a považováno na neměnné. Dost možná až nyní, tj. necelé dva měsíce do zahájení evropského šampionátu, došlo celé celičké západoevropské velmoci i ostatním přívržencům, že Zizou nebude uprostřed hřiště na věčné časy, ale brzy pozbyde sil a odebere se do zaslouženého reprezentačního důchodu, i když ověnčen vavříny z evropského i světového mistrovství. To vše mrzelo ryze francouzskou fanouškovskou či obecně fotbalovou enklávu o mnoho více, když v pravdě historické konfrontaci s anglickou kopanou všichni pospolu žasli nad Zidanovým umem, nepostradatelností a krásnem jeho šikovnosti.

Ačkoliv Galský kohout dlouhé minuty popotahoval zobákem za kratší konec provazu, v závěrečných minutách přichystal soupeři děsivý obrat a krutou porážku, kterouž inscenoval Zinedine Zidane. Ponejprv narýsoval nechytatelnou diagonálu z přímého volného kopu, kterou si David James prohlédl v celé své kráse z opačného konce branky, stojíc zkoprnělý jako zvíře předstírající vlastní skon.

Na jeden z nejkrásnějších gólů celého mistrovství posléze slavný muž s kapitánskou páskou na paži navázal úspěšnou exekucí pokutového kopu, který zařídil tou dobou fantastický Thierry Henry. Po vydřené remíze s Chorvaty otevřel skóre v posledním klání skupiny proti Švýcarům a postupovou šlamastiku odvrátil dvěma brankami toho času nepolapitelný, na vrcholu kariéry hrající Thierry Henry. Nesnadnou skupinu Francie vyhrála bez porážky a pavoučí síť jí přidělila papírově adekvátního soupeře z Řecka. Jenomže realita připravila nejen francouzskému výběru zákeřný scénář apokalyptických rozměrů, po němž zůstala šokovaná a vypleněná zem.

Otto Rehhagel povznesl Herrerovo dědictví v podobě vytříbené defenzivní práce a protiútocích zvané Catenaccio z šedesátých až osmdesátých let dvacátého století do novodobé, pro soupeře kruté a mnohými nenáviděné roviny. Jeho mužstvo vystavělo před šestnáctkou nepřekonatelnou hráz, jíž se neprokopal nižádný ze soupeřů.

Neuspěly La Roja, Selecção, Les Blues, ba ani Český lev. V konečném důsledku se Hellas probránili nekrásnou, ba odpudivou hrou až na evropský Olymp a šokovali celý fotbalový svět. Bohové pragmaticky přimhouřili víčka, jakási fantaskní fotbalová spravedlnost si pak dala shůry přikázaného šlofíka. Ačkoliv jistojistě prahnu po ospravedlnění nepřívětivých slov, cítíc nemalé ponížení a příkoří za semifinálovou porážku zlaté české generace, je třeba smeknout před fantastickou defenzivní prací, jíž se starořečtí Heléni prezentovali.

S poněkud hezčím zabarvením, uklidňujícím a ve mžiku úderným tónem jsme se pak s obdobně vytříbenou defenzivní prací setkali o několik let později při dominanci španělské reprezentace, tančící v rytmech katalánského Tiki-Taka, jež inscenovalo duo legendárních a vytříbených barcelonských středopolařů Xavi Hernández a Andrés Iniesta.

Co se týče klíčového duelu - Zizou byl z průběhu a vývoje mače s Řeky zjevně rozmrzelý Karagounisovou a Katsouranisovou těsnou obranou, prvého jmenovaného pak dokonce v záchvatu nemohoucnosti pořádně sjel po holeních a žlutá karta byla lehoulince načervenalá. Ačkoliv jej limitovalo nedávné zranění, nedokázal svou profesorskou hrou takřka pranic vymyslet pro své souputníky, kteří na jeho čáry spoléhali stejně, jako na Henryho potenci. Francie nakonec padla po Charisteasově trefě 0:1.

Když pak bez výrazu vztekle jako prvý Francouz zaplul do útrob stadionu po právoplatném potřesení pravicí se soupeřem, jistojistě spřádal prvá slova do prohlášení, jehož se žádostiví a kritičtí žurnalisté, kteří nemohli opomenout jeho neokořeněný, nemastný a neslaný přístup ke hře, dočkali na následující tiskové konferenci. Zizou neváhal, kál se za svůj výkon a dle očekávaní se rozloučil; s reprezentačním dobrodružstvím byl naštěstí pouze nakrátko konec. Zinedine Zidane totiž v reálu potřeboval nabrat do tělesného i psychického korbele síly, zajiskřit a rozžehnout plamen své vytříbenosti. Přestože se zdál býti uhasínajícím obrem, brzy opět vzplál!

Na dálném východě dostávali Francouzi na frak v Indočíně, naplno se rozehřívaly ideologické mašinérie dvou soupeřících mocenských bloků, zuřil boj o Berlín a zanedlouho si to velký rudý bratr namířil ke hvězdám. V ruchu událostí se pomalu začal formovat hlavní fotbalový orgán evropského kontinentu, jenž od léta roku 1954 nese název UEFA. Unie evropských fotbalových asociací slavila v roce 2004 kulaté jubileum a k padesátiletému výročí připravila internetové hlasování na svých oficiálních webových stránkách, jež měly zpětně představit nejlepší fotbalové hráče uplynulých pěti dekád.

Hlasovalo na sto padesát tisíc respondentů, kteří do svého výběru zahrnovali nejlepší fotbalisty, jež kdy stanuli na evropských kolbištích. O prvenství se ucházely legendy kopané - madridský kouzelník Alfrédo di Stéfano, legendární čapáci Dino Zoff a černý panter Lev Yashin, černá perla Eusébio, holandští kouzelníci Marco van Basten a božský Johan, málem Jop Cruyff či německý zametač soupeřových šturmů Franz Beckenbauer a desítky dalších, žel bohu bez českých vlaječek, například Josefa Masopusta nebo Pavla Nedvěda. Nicméně jmenované superhvězdy vyšly ze souboje se vztyčenou hlavou, přídomek nejlepšího fotbalisty uplynulého půlstoletí na evropských pláccích se stal kořistí a chloubou francouzského šikuly Zinedina Zidana.

Marseilleský mág předčil všechny - a ač můžeme pochybovat o smysluplnosti a významu podobných anket a žebříčků, načasování a formátu hlasování - podobné vyjádření obrovské úcty k fotbalovému umu a genialitě je nesmírnou životní satisfakcí. Evropa vzdala hold francouzskému žoldákovi a zároveň milovníkovi fotbalových bitev, jenž nemilosrdně ťal soupeře s klidným výrazem v tváři a uměleckým přednesem, jenž je dozajista nenapodobitelný.

Po třicítce již Zizou pomalu trousil fyzickou kondici, přesto vynikal v soubojích tváří tvář, chytrosti, důmyslnosti, balancování, v driblingu, kličkách a neočekávanosti pohybů daných zčásti fotbalovou zdatností, zčásti tělesnou schránkou a ideálním somatotypem. Nebýt fatálního selhání, jež bude předmětem jedné zkoumavé kapitoly níže, čistě hypoteticky by s radostným úsměvem zamával na rozloučenou příznivcům celého světa ověnčen zlatou medailí, nad hlavou držíc podruhé v životě pohár pro světového mistra...

Madridský hřebec stanul na startovní lajně nové sezóny pln očekávání. Tyčila se před ním řada bariér a trojbradlí, které na oko lze překonat hladce, bez pádu jediné fošny a bez přehnané úhony, ačkoliv Zizou byl stár a mladickým elánem nepřekypovali ani letité hvězdy klubu. Ovšemže i tentokráte to byla pouze pseudorealita, fiktivní a zaujatý pohled, pocházející z megalomanských očí Florentina Péreze či nerealističtěji smýšlejících příznivců. Ve skutečnosti nastal trenérský, koncepční i taktický chaos.

Trhlinky se rozevřely již na začátku ročníku 2004/2005, kdy se José Antonio Camacho, uzmuvší se madridského kormidla po neúspěšném Carlosi Queirozovi, po skutečně chatrných výkonech v Lize mistrů s Bayerem Leverkusen (0:3), respektive po domácí porážce od slabého Espanyolu (0:1) bez přičinění shůry rozhodl rezignovat na svou funkci. Jako jeden z vysvětlujících důvodů byla nezvladatelnost hvězd, z toho plynoucí problematičnost zajištění hráčské disciplíny. V konečném důsledku Camachovi zlomila vaz spíše zranění klíčových mužů záložní formace - Zinedineho Zidana a Luíse Figa.

Již v průběhu tohoto krátkého příběhu jsem předeslal, že Zizou netrpěl žádnými dlouhodobějšími zraněními. S přibývajícími letokruhy se přirozeně neostýchaly připomenout lety zkoušené a znavené vazy, jejichž přetažení, natažení, ba dokonce natržení v krátkých intervalech ve dvou posledních letech přicházely a haněly individuální i klubové plány. Vyjma zmíněné několikazápasové odmlky v úvodu ročníku se i díky pozdějšímu masochistovi a drilmakerovi Luxemburgovi nestávalo, že by zranění trvala déle, než dva týdny, neboť Zidane opět nalezl ztracenou kondici. Ale vsuvce zdar; zpět k událostem.

Rezignujícího Camacha na konci září nahradil jeho asistent Mariano García Remón, pod jehož taktovkou pšenka nekvetla, Bílý balet padl až na osmou příčku a o Vánocích nezbylo vedení nic jiného, než hledat jinou alternativu. Otěže převzal před silvestrovským kláním s Realem Sociedad brazilský kouč Vanderlei Luxemburgo, jenž se ukázal býti pro hráče pěkným dárečkem! Chopil se biče a vpředvečer utkání vyhnal své svěřence na kondiční maratón, na němž dokonce bobtnající Ronaldo na chvíli ztratil vědomí. Avšak Zinedine Zidane změnu koncepce uvítal, neboť právě chatrná fyzická příprava se zdála být vodítkem k analýze předešlých neúspěchů i opakovaně se vracejících zdravotních patálií.

Zidanovi se prvý souboj pod Luxemburgem vydařil na jedničku, neboť mač v nastaveném čase dohrávaného zápasu s Errealou rozhodl proměněnou penaltou. Léta se v médiích bájilo, že Zizou nikdy z penaltového puntíku nezklamal, leč opak je pravdou již při vzpomínce na nervózní utkání s Valencií o rok později, kdy trefil pouze tyč. Ale abych dokončil komentář k zápasu, musím se ujmout vysvětlení slova "dohrávaného". Totiž onehdy rozhodčí zápas přerušil v sedmaosmdesáté minutě pro hrozbu bombového útoku. Obecenstvo i hráči se kvapem vytratili, neboť měli před očima zkázonosný útok z března minulého roku z madridského metra. Poplach byl naštěstí planý, sirény přesto neutichly, neboť Merengues soupeři ujížděli jako Pendolino motoráčku.

Jenže dvorní zahradník Luxemburgo se dostavil právě včas, rychle se dostal do obrátek a zaléval dehydratovanou květenu živou vodou. Květenství ožilo takřka pohotově, díky další Zidanově trefě porazilo mužstvo Racing Club a po smolné prohře v Andalusii s v konečném soudu nenáviděnou Sevillou následovala šestizápasová šňůra vítězství, po níž stáhl manko na suverénně vedoucí jezdce z Katalánska na rozdíl pouhopouhých čtyř bodů. Dokud Real Madrid válčil na jedné frontě, zdálo se býti všechno v pořádku, avšak v půli února čekalo madridské bojovníky osmifinále Ligy mistrů proti Juventusu, rozdělení pozornosti a obzvláště krátkodobý, přitom toliko nevhodný výpadek fazóny.

Juventus započal madridskou hrůzu, peripetii a prokletí, které trvalo dalších šest let, přičemž osmifinálovou kletbu klub vyrušil až před dvěma lety proti Olympique Lyon. Pro Real Madrid i Zinedineho Zidana se Juventus v kontextu posledních tří let stal nenáviděným soupeřem, jenž sic soupeři uvolí na domácím poli udělat radost napěchovaným ochozům, ale před domácím publikem exceluje a láme třísky. I tentokráte Real Madrid zvítězil na Chamartínu za přispění energičtějších, hravějších, ale zjevně stárnoucích hvězd v čele s opět kouzlícím Zidanem, avšak na Delle Alpi strhl v prodloužení misky vah a fortunu ku klubové spokojenosti turínský Marcelo Zalayeta.

Zizou přitom před svými někdejšími obdivovateli opět vyhořel jak louč bez úštěpků dřeva, jež po osmifinále zpracovali dřevorubci z Turína a záhy přenechali pozdějším vítězům z Liverpoolu. Připočteme-li třízápasovou sérii porážek v domácí soutěži a nedávné vypadnutí v Copa del Rey s Realem Valladolid, Zinedine Zidane a celý klub byly opět v pořádné šlamastice. Zizou ovšem neřekl poslední slovo, vyhoupl se do sedla madridského koně, pevně stiskl bičík a pomáhal vynikajícími výkony překlenout zbývající ligové bariéry.

Dokázal společně s výborným Beckhamem, Ronaldem, Figem a Raúlem strhnout mužstvo, jehož bodová ztráta se tři kola před koncem smrskla na šest bodů, přitom Barceloně los zdaleka nedopřával klidu a pohodlí. Když čtvrthodinu před závěrečným hvizdem na stadionu Ramóna Sáncheze Pizjuana v Seville Zizou vsítil vedoucí branku, hypoteticky se Real přibližoval v Levante remizujícím Blaugranas na pouhé čtyři body, avšak sevillská bestie Júlio Baptista, budoucí všelijaká, rozhodně ne využitá akvizice madridského celku, minutu před koncem veškeré naděje na titul ponořila do hlubin smutku.

Do následujícího ročníku se Merengues doslova prodřeli přes nesmírně náročný přípravný dril, jehož potenciálu chtěli využít i v mistrovských střetnutích. Ovšem Luxemburgovo kouzlo počínalo uhasínat, nakupila se zranění (mj. opět pětizápasová pauza Zinedina Zidana) a taktické čachry neměly potřebný účinek. A tak se událo, že po výprasku na San Bernabeú od Barcelony (0:3) byl na počátku listopadu odvolán z funkce. Florentino Pérez z posledních sil v chaotickém prostředí dosadil na trůn nevýrazného, ale obětavého kouče Castilly Juana Ramóna Cara, jemuž se povedlo zčásti stabilizovat a zkonsolidovat tým až po Vánocích, ačkoliv choulostivou situaci svého prezidenta i mančaftu nakonec nevyřešil.

Soutěži po půli soutěže neohroženě vládla Barcelona před vzdorující galicijskou baštou Celtou Vigo a valencijskými Netopýry, Real Madrid se krčil kdesi na čtvrté příčce. Po vánočním přerodu ovšem Zizou opět šlápl do pedálů a začal dupat jak králíček Energizer. Patnáctého ledna se radoval z prvního hattricku v běloskvoucím dresu, když napočítal Seville úroky z minulé sezóny a v podstatě ji sám porazil. Následovala série pěti důležitých vítězství z šesti duelů, posun na druhý stupínek, z něhož to přesto bylo do Barcelony ještě deset kroků. Jenže stigma neúspěšnosti novodobých Galácticos přetrvávalo...

Psal se únor a paralela s minulým rokem, ta prokletá analogie s loni sklíčenými a bezúspěšnými Galácticos se naplno odhalila. López Cara pošetřil opory a padnul v La Lize po sérii úspěchů s baleárskými Ďábly, načež jeho svěřenci navázali nelichotivým a zhaněným ofenzivním představením proti pečlivě bránícímu Arsenalu, který se díky jediné brance Thierry Henryho radoval z ceněného skalpu na San Bernabeú a vyšlápl si to pravačkou ku čtvrtfinále.

Pod nesnesitelnou tíhou kritiky okamžitě rezignoval Florentino Pérez, stihl pogratulovat jednoznačně zvolenému nástupci Fernandu Martínovi Álvarezovi a rozloučil se prezidentským křeslem spíše jako haněný a relativně nenáviděný pes, nežli vyzdvihovaný muž. Sukces mu dozajista nebyl přán a svou smůlovatou neúspěšností posledních let nakazil i své ovečky. Architekt Florentino Pérez sice zbudoval krásné veledílo, jež zářilo svou estetickou krásou a věhlasem, ale až na prvopočáteční výjimky pozbývalo pragmatičnosti.

Zapravdu podobně smýšlejícím Pérezovým odpůrcům dalo již semifinále Copa del Rey, v jehož prvním pojednání dostal Real Madrid senzační a kolosální nářez od Realu Zaragoza, který slavnějšímu jmenovci nadělil půltucet. Ani čtyřgólový revanš v odvetě na postup do finále nestačil, brzy na to apokalypsu dokonala remíza na dosluhujícím Highbury a vypadnutí z elitní milionářské soutěže.

Nesmazatelná kletba úzkostlivě pokračovala i v domácí soutěži, neboť okamžitá, sebedestruktivní ztráta sebevědomí a fazóny, respektive množství disciplinárních prohřešků, pospolu implementovaly obrovský herní útlum a odsun z blízkosti katalánského rivala do boje o druhou příčku, kterou divže, nakonec s vrátivší se štěstěnou uhájil před zklamanými netopýří letkou i přes závěrečnou ligovou prohru v Seville.

V kontrastu neúspěchů vyčníval s individuální chutí a jiskrou hrající Zizou, jenž sklízel ovoce, jež většina haněných a peskovaných spoluhráčů nechávala ve společném skladu hnít. Zinedine Zidane logicky pozbyl motivaci a za přispění přetrvávajících neúspěchů Realu Madrid či dosluhujícího organizmu, jenž přestával snášet tíhu neustálého zápasového koloběhu a inklinoval ke stále častějším peripetiím, se rozhodl pětadvacátého dubna roku 2006 oznámit s konečnou platností konec své bohaté a interesantní pouti na fotbalových tatami. Zizou vyčerpal psychické i fyzické limity. Protentokrát to nebyla žádná deziluze, leč ryzí a neodmyslitelný fakt...

Když Zinedine s vážným akcentem a s mírně rozladěným vzezřením v tváři oznámil, že jde o konečné rozhodnutí "a nemíní jej znova opakovat, tečka," zejména francouzské obecenstvo ve skrytu duše důvěřovalo podvědomému šepotu, že nejde o definitivu, ale přechodné údobí. Ačkoliv kategorické odmítání dotazů i myšlenek na návrat den ode dne zvyšovalo procento naivity v našeptávajících hlasech, měnících se v prostomyslné bludy, neúspěšná léta v klubovém kolotoči a potřeba úspěchu na jiné frontě na Zidana dolehly a vše obrátily.

Tajuplná atmosféra pátého léta nového tisíciletí a Zidanův úprk z mediálního hledáčku dávaly pospolu tušit, že se v mysli francouzského fotbalisty zrodila myšlenka, kterouž si musí ujasnit a ucelit se ve svém přesvědčení. Přesně třetího srpna téhož roku zveřejnil na ostře sledovaných osobních internetových stránkách krátký manifest, v němž zvolal do Francie a celého světa nebojácně, ale i s rozpačitými dodatky: "Rozhodl jsem se, že se vrátím!"

Zajisté pomohly rozpravy s novým reprezentačním koučem Raymondem Domenechem, jenž se několikrát jal navštívit Zidana v Madridu a orodovat u něj, aby vzkřísil zašlou slávu francouzské kopané, která sic kvalifikační skupinou na mistrovství světa v Německu procházela bez porážky, ale deset bodů za šest zápasů při konkurenci rvoucích se Švýcarů, Irů a dokonce i Izraelců nebylo dostatek pro nabytí jistoty, však se Francie nacházela na hrozivém čtvrtém místě skupiny.

Ačkoliv Zizou ve svém provolání řekl, že se nechce vrátit jako nějaký spasitel, jako nějaký bájný Zorro, stal se jím! Báječný měsíc pro francouzskou kopanou pak završili v reakci na Zidanův návrat klíčový kámen defenzivní složky Les Blues, prťavý dříč Claude Makeléle a skvělý stoper Liliam Thuram. Legendární trio bylo uvítáno s euforickým nadšením, kupříkladu La Parisien se rozplýval: "S tímto mužstvem jsou povoleny všechny naděje." Hovořil o nadějích, jež rázem mířily do výšin, a tedy nejen k ošemetnému postupu na mistrovství, ale i k medailovým touhám.

Zizou se vrátil na přátelský duel s Pobřežím slonoviny a stal se strůjcem drtivého vítězství. Jako mávnutím kouzelného proutku proměnil obrázek francouzské ofenzivní hry i náladu uvnitř mančaftu, jenž znovu nalezl sebevědomí. Francouzská média básnila, nešetřila absolutorii a radostnými přívlastky. Vrátil se jako pravý génius, jako Maestro! Zidane přerozděloval mičudu jako dřív, tu a tam se zavděčil individuální finesou, vyhoupl statistiky držení balónu do výšin a probudil francouzskou potenci. Francouzská zkoprnělost a těžkopádnost byly ty tam.

V konečném důsledku dotáhl Francii za čtyři kvalifikační zápasy na prvou příčku v tabulce, ačkoliv ji Les Blues lapili až na závěr kvalifikace po čtyřbrankovém nářezu ostrovnímu Kypru. Odměnou mu byly další děkovné řeči, blahopřání a definitivní návrat vyrovnanosti, kterou tolik hledal v ročníku minulém a nalezl až pod Luxemburgem a Domenechem, ač to mnohým zní strastiplně a nepřijatelně...

Jeden tradiční bonmot praví o neúspěšných rozhodnutích a činech, že nižádný člověk nevstoupí do té samé řeky dvakrát. Pravou zůstává, že o člověku nelze hovořit jako o ideální bytosti, má své stinné stránky, pudy a instinkty, jež ve stresujících situacích zastiňují mysl a intelekt. Hlouběji o tom rozpráví řádka psychologů, kteří zkoumají nejen inteligenční kvocient, ale i tzv. emoční inteligenci, která je v mnoha kritériích nejenže důležitá, ale dokonce rozhodující pro úspěšnost a vývoj každého jedince.

Já si na hlubší rozbor Zidanovy duše zcela upřímně a logicky nemohu troufnout. Zacházel bych do krajností, mýlil bych se a nepostupoval logicky. Při elementárních znalostech a výše nastíněných událostech jeho života můžeme pospolu pracovat pouze v rovině znalosti a chápavosti lidství ve svých nedokonalých stránkách.

Zidanův nejtemnější moment totálního zatmění mysli přišel v jednadvacáté minutě prodloužení finále světového šampionátu proti Itálii, avšak již v předchozích oddílech padla řeč na disciplinární prohřešky hrubšího zrna, delikty, jež se příčí gentlemanským praktikám i podstatě kopané, kteráž je od podstaty kontaktním sportem.

Rozpomeňme se na výpravu po zádech Fauada Amina na pro Zidana nakonec veleúspěšném mistrovství světa. Onehdy stačily nepatrná rozladěnost, vztek a příkoří po vážném zranění Christopha Dugarryho, aby ventiloval svůj hněv navenek. Rozhořčenost, ba až zuřivost, plynoucí z eminentního, dlouhodobějšího úpadku fazóny v Juventusu, pak vedly k mnohem divočejšímu excesu v zápase Ligy mistrů proti Hamburgeru SV v říjnu 2000, kdy po souboji v devětadvacáté minutě upadl na německého beka Jochena Kientzeho a posléze jej úmyslně udeřil čelem do hrudi. Následovala druhá červená karta v řadě a pětizápasová odmlka, která Juve stála postup ze základní skupiny Ligy mistrů.

Zizou se v obou inkriminovaných momentech potýkal s nesmírnou individuální krizí. Jeho uměleckost a fenomenálnost ho dopředu předurčovala býti tahounem klubu i reprezentace, média i fanoušci v něm viděli klíčový faktor k úspěchům, očekávali od něj zázraky, téměř božskost. Náročnost veškerenstva rok od roku rostla závratnou rychlostí, avšak obdobné špičkové a geniální nároky nemůže jedna osoba snést donekonečna.

Zidane byl i přes svůj neobyčejný talent a všeum stále lidskou bytostí, na níž je toho v určitých momentech života jednoduše hodně, ač tím kontextu rozhodně nechci omlouvat jeho amorální činy. Mnoho psychologů či autorů se při rozboru Zidanových deliktů shodla na tom, že právě neúnosnost nároků a zároveň dlouhodobější výpadky fazóny stály za podobnými problémy.

Pakliže se podíváme čistě na nejčernější moment jeho kariéry, můžeme nalézt podobnost v nenaplněných očekáváních u Los Galácticos, individuální nenaplnění tužeb a dlouhodobějších přání nebo v trýznivých emocích spojených s blížícím se završením kariéry. Samotná derniéra jeho bohaté kariéry ukázala, že do posledního turnaje nevstupoval Zizou v optimální pohodě a jeho psychika nebyla stabilní. Ačkoliv nakonec šlápl do pedálů, těsně před cílovou páskou prohrál.

Zidanovo loučení s kariérou probíhalo takřka po údobí celých tří měsíců, od květnového duelu s Villarrealem po poslední zápas s Itálií na světovém šampionátu. Ponejprv se dočkal uctivé poklony a holdu za přítomnosti celičké rodiny od vyprodaného San Bernabeú, jenž po týmovém nástupu horečně aplaudoval, burácel a každá součást jednolitého madridského srdce pozdvihla plakát se Zidanovým číslem pět, doplňovány choreem s hráčovou podobiznou a slovy díků, respektive jásotem při každém jeho dotyku s balónem.

I přes emotivní začátek se dokázal perfektně soustředit na svůj herní výkon a společně s fantastickými Juliem Baptistou a Davidem Beckhamem zařídil bohatou tříbrankovou remízu s Villarrealem. Zizou se rozloučil brankou a nadchl, Chamartín se po závěrečném hvizdu jal převeliké poklony a vzývání fotbalisty, jenž se těšil nevídané oblibě napříč fotbalovým spektrem. Srdceryvný okamžik, kdy v atmosféře burácejícího obecenstva a velké vřavy Zizou mává ve středovém kruhu mával na rozloučenou, je vlastně tím pravým a jedinečným rozloučením s travnatými plácky, protože zanedlouho vystřídal hodobožový obdiv krátká éra hany, útrap a nepochopitelnosti.

V posledním zápase ještě stihl přidat jednu branku při porážce 3:4 na svaté andaluské půdě stadionu Ramóna Sáncheze Pizjuána. Z nevídaného obratu rozradostnělí příznivci Sevillistas onehdy neváhali soupeři ke třetí trefě soupeři uznale zatleskat, za což jim zpětně patří velké absolutorium. Na konci května se pak definitivně a vítězně rozloučil i s francouzskou půdou v Rennes proti Číně (3:1), očekávanou derniéru pak přineslo světové mistrovství v sousedním Německu, v němž se chtěl se vztyčenou hlavou a úspěchem rozloučit se svou kariérou.

Zizou vstoupil na neoblíbenou německou půdu poněkud rozvážně, ba až rozpačitě. Zatímco v předešlých přátelských i soutěžních utkáních to byl talisman z Marseille, jenž servíroval vysokojakostní příhry a pevně ovládal přechodové fáze jednotlivých šturmů, jež u něj pravidelně začínaly, protentokrát nevyčníval a postupoval až lehkovážně. Skupinová fáze jej rozhodně nepotkala v optimálním rozpoložení, šveholilo se spíše o výkonnostně zbabraném závěru kariéry, nežli o pěkné rozlučce na plné otáčky.

Francouzským legiím se v prvém klání skupiny překročit švýcarskou náhorní plošinu, vystavěnou již před šestnáctkou, nepodařilo. Vyrovnaný souboj nezvykle multikulturních mančaftů nepřinesl mnoho vzruchu a pražádnou branku. S ironickým úsměvem lze říci, že to oproti minulému mistrovství světa byl samozřejmě převelký úspěch...

Při sebevědomí Raymonda Domenecha a jeho oveček, respektive tradiční náročnosti francouzského publika však šlo o nedobrý začátek, vedoucí ke zrodu rozporuplných otázek k fungování a budoucnosti postaršího mužstva. Punc nejistotě dalo další zaváhání v následujícím utkání s jihokorejskými fotbalisty, zcela zasloužená plichta a odstranění tajenky, zda skomírající Zizou konečně nalezne sám sebe. Protentokrát nenalezl, totiž nemohl.

Francie stála před hrozbou vyřazení, s tožským bažantem mezi světovou smetánkou musela bezpodmínečně zvítězit a francouzská fotbalová svátost se nechala před klíčovým střetem vykartovat. Les Blues ovšem nepřipustili pražádné komplikace, ač nemůžeme hovořit o přesvědčivosti francouzského vítězství po výkonnostní stránce, a Togo porazili, načež si vysloužili soupeře kategorie nejsilnějších. Nastupující generace Španělska bažila po úspěchu.

Rozjímal-li Zizou na ochozu o své dosavadní roli na turnaji, nemohl dojít ani ke kloudnějším, optimistickým slovům. Kdoví, zda se zdravě rozlítil, zda chytl druhou mízu, ve vyřazovacích fázích nebylo lepšího fotbalisty! Předvedl se již proti jinochům z Pyrenejského poloostrova, vstřelil pojišťující branku na 3:1 a pro Ikera Casillase byl neutuchající hrozbou z rozličných střeleckých pozic, ovšem svá brilantní kouzelnická čísla skromně ponechal na čtvrtfinálový duel s brazilskými Kanárky.

Jeho výkon byl bezbřehou symfonií a fantazií. Jakoby tu a tam tančil v rytmech capoeiry, poté na chvilku zvolnil a vše v opakujících se cyklech inscenoval. Měl zásadní a neutuchající vliv na tempo celého zápasu, rozdával opravdovou fotbalovou radost, hnedle několikrát se proháčkoval a vyškolil své soupeře, nakonec se nezdráhal předvést patentovanou taneční variaci "Zidanovku".

Z čí jiné, nežli z jeho kopačky vzešel excelentní centr, jímž na růžku malého čtverce nalezl zabijáka Henryho, jenž přeci jen procedil míč do branky po řádce neproměněných šancí. Zidanův přínos ocenila celá fotbalová veřejnost, spolupráce s Claudem Makelelém a Zidaneho vitalita spojená s neuvěřitelnou pomocí defenzívě se staly předmětem obrovského vychvalování. Galský kohout byl v rauši, Zizou glorifikován a nevyrovnaný Kanárek uklobán.

To, s jakou aurou znenáhla po kostrbatých výkonech ve skupinové fázi vystupoval mnoho zejména francouzských příznivců fascinovalo. S božskou gloriolou vstoupil fantasticky i do semifinálového soupeření s portugalskými fotbalisty, jež se mohli v defenzívě zbláznit z jeho mistrných kousků. Ačkoliv nátlaku Portugalci i s další dosluhující legendou Luisem Figem v sestavě relativně odolali, právě po Zidanově proměněné penaltě za faul na šikovného Thierry Henryho byli odsouzeni k duelu poražených semifinalistů. Nadešel čas finále, nadešel čas delikátního, mistrného i politováníhodného loučení.

Celý mač se ve své podstatě dá přenést do roviny souboje dvou mužů s rozdílnými úkoly, s rozdílnou mentalitou, odlišnou povahou. Na italské straně obávaný provokatér, drsná a nelítostná milánská skála Marco Materazzi, na druhé straně barikády ladný kormorán, klidný a soustředěný Zinedine Zidane. Rodák z východního cípu Itálie již po sedmi minutách lehoulince pošťouchl unikajícího Florenta Maloudu a Horacio Elizondo rozhodně ukázal na pokutový puntík.

Kapitán a legenda Zizou se chopil míče a postavil se proti novodobému brankářskému fenoménu Gianluigimu Buffonovi. Hvizd, dva rázné kroky a bleskurychlé zpomalení do panenkovského dloubáčku, jenž si to od břevna a země namíří do Buffonovy náruče. Netřeba dlouhých nářků, netřeba dohadování - balón se odrazil přibližně na jeden loket za brankovou čarou, pomezní rozhodčí s jistotou ukázal na středový kruh a Francie převzala otěže utkání do svých dlaní.

V devatenácté minutě přispěchal Marco Materazzi s prvním ospravedlněním. "Řezník z Lecce" se vytáhl do výšky jako stěžeň, opřel se do nereagujícího Patricka Vieiry a šoupl míč kolem prťavého Fabiena Barthéze do sítě. Náhle vévodila hřišti Itálie, do poločasu hrála lepší part, ale po obrátce se role opět vyměnily. Henry a Ribéry nicméně neměli dostatečný střelecký apetit, zatímco Luca Toni z čista jasna udeřil, bohužel z přetěsného ofsajdu.

Zizou tajuplně bloudil po hřišti a nehýřil takovou aktivitou, jakou v úvodním pojednání. Stála za tím na jedné straně precizní defenzíva Italů, ale i opakující se provokativní zákroky, neustálé kibicování a urážlivé rozpravy. Zidane měl vždy svého ostříže, jenž nabourával soupeřovu snahu o vyprovokování konfliktu a klidnil vášně peprnějšími urážkami či ostřejšími zákroky. Jednalo o vytříbeného defenzivního záložníka Les Blues Claude Makelelého či beka Lilliama Thurama. Jenže ani ti svého kapitána nemohli uhlídat v nejdiskutovanějším momentu celého mistrovství.

Zizou na chvíli zahodil svou aureolu a ač se stal obětí sprosté a netaktní provokace, jednal neuvážlivě, vášnivě a dětinsky. Neomluvitelně! Po několika hrubých urážkách z průběhu celého utkání musel vyslyšet tu, kteráž se v kontextu velkých zdravotních patálií jeho sestry jeví jako ta nejhanebnější a nelidská. Materazzi zatahal francouzského šikulu za dres, načež Zizou odvětil: "Nech toho. Pokud ho chceš, dám ti ho po skončení zápasu." Následovala plejáda různých slov pejorativního charakteru, ale hlavně vstup a následná urážka 13. komnaty, kteráž je i pomyslnou linií mezi tolerancí takových urážek a propuknutím vášní a hněvu. Nic by patrně nevedlo k podobnému činu, nebýt urážky nedotknutelné rodiny. Materazzi totiž odvětil na výše uvedenou citaci: "To bych radši měl tvoji sestru."

Zizou se na italského beka otočil, sebral veškerou kuráž a prostovlasým čelem smetl jako tank italského hromotluka na zem. Marco Materazzi se válel na zemi ve smrtelných křečích, italští fotbalisté orodovali u pomezního a čtvrtého rozhodčího za spravedlnost, Zizou opodál čekal na ortel. Argentinský soudce se na Zidana řevnivě i s jakousi lítostí otočil, vytáhl červený kartónek a ukončil kariéru jednoho z nejlepších fotbalistů naší doby.

Zidanův nonsense přinesl ochromení francouzského náporu, Les Blues byli opaření. Země v předvečer klíčového tažení přišla o vůdce, v rozstřelu napálilo zlaté štístko z Rotterdamu David Trezeguet pouze břevno, které tentokráte zaúřadovalo ve prospěch Italů. Ti byli neomylní a stanuli na vrcholu. Zinedine Zidane se sice o chlup stal nejlepším hráčem šampionátu, ale v jeho souvislosti se zdaleka nemluvilo o fantastických výkonech, ale o nevídaném, podivném přečinu.

Disciplinární řízení a nářky byly v podstatě bezpředmětné. Někdo chápe, někdo haní, ale nikdo nemůže Zidanovi upřít jeho výjimečnost a gloriolu, díky níž se zařadil mezi nejlepší fotbalisty modré planety. Kdo řekl upřímně a s lítostí "Au Revoir, Zizou!", zcela si uvědomil, že ani život géniů není naivní a šťastná báchorka, skýtá mnoho problémů a překážek, jež je nutno překonat a směřovat přímo ke svému vysněnému cíli. Droit au But.

Liga Mistrů
1
La Liga
1
Španělský Superpohár
2
Španělský Superpohár
2
Mistrovství světa
1
Mistrovství Evropy
1
Serie A
2
Italský Superpohár
1
Evropský Superpohár
2
Interkontinentální Pohár
2
Zlatý míč
3
FIFA World Player
1


• AS Cannes (1990 - 1992)
• Girondis Bordeaux (1992 - 1996)
• FC Juventus (1996 - 2001)
• Real Madrid (2001 - 2007)